Cesta do hlubin sebe
Pravidelně vstávám nevyspalý. Po probuzení se obvykle cítím ještě unavenější než před večer usnutím.
V zaměstnání permanentně nestíhám. Jsem neustále ve stresu.
Pořád ve střehu. Každá chybička může přerůst v problém.
Sto lidí po mě něco chce najednou.
Objednávky z eshopu. Telefony, maily.
Zapomínám se i napít.
Nová a nová nařízení a pravidla.
Není divu, že po šichtě vnímám realitu už jen rozmazaně, mezi mžitky před očima. Z posledních sil se doplazím k domovu.
Večer pak „zábava“, spíš mediální peklo.
Čtu několik knih současně.
Pařím počítačové hry. Několikrát týdně si pustím film. Nebo minimálně fotbal, nebo hokej. Vědecko-populární pořady.
Sleduji životy savců a prehistorických ještěrů.
Prostě a stručně nežiju jen jeden příběh, žiju jich tisíce. Tisíce podnětů, citových otřesů, kvanta informací a pak...
.. okolo jedné v noci usínám na pokraji zhroucení. Vlastně ani neusínám, upadám do mdlob. Utopený v šílené nudě každodenní rutiny, přesycený informacemi.
A pak druhý den znovu, ten stejný scénář.
Po patnácti takto prožitých letech si připadám spíš jako stroj než člověk. Jako automat. V hlavě gigabyty hovadin a přitom pořádně nevím, kdo jsem. Co je to za bytost, která dřímá v mé hlavě. Nevím o sobě vůbec, ale vůbec nic.
Kdybych svoje nitro mohl přirovnat ke hluboké studně, voda na hladině by vřela, plná třpytivých vzduchových bublin a pod hladinou by byla neproniknutelná ledová kra.
Nedokážu vyjádřit slovy, jak moc je mi líto, že jsem se nikdy neodhodlal potopit se pod tu vroucí hladinu, pak rozmlátit tu ledovou kru pod ní a podrobněji se seznámil sám se sebou.
Tak jsem to myslel, když jsem napsal, že nevím, kdo jsem.
Co bych pod tím ledem viděl?
Vplul bych do temného ticha mořských hlubin, nebo našel vyprahlou poušť?
Napojil bych se na kolektivní lidské nevědomí, nebo bych slyšel boží hlas?
Zkoušel jsem i meditovat, ale meditace ve mně dokázala probudit jenom obavu. Obavu ponořit se hlouběji, až někam pod tu kru. Obavu, že kdyby díra v ledu znovu zamrzla, nemohl bych se vrátit zpátky. Obavu, že bych se utopil v šílené letargii.
Než seberu odvahu, prozatím alespoň pátrám v knihách po výpovědích odvážnějších potápěčů do hlubin duše. Při čtení, obecně, se mi někdy zdá, že na mně určité pasáže nebo příběhy vyskočí. Rozezní ve mně zvláštní radost z pochopení. Zapíšu si je nebo vyfotím. Vytvářím si tak takovou kartotéku střípků zrcadel své duše . Když pak jimi zpětně brouzdám, připadám si, jako bych kreslil kontury svého nitra.
(Mimochodem třeba včera mě takhle osvítily mikrotubuly v neuronech a jejich souvislost s kvantovou nelokalitou v knize R.Penrose Mikrosvět, makrosvět a lidská mysl.)
Na této cestě jsem pro sebe také objevil Bibli. Je plná takových střípků a v neposlední řadě, jsem díky ní objevil motlitbu.
Chtělo by se mi napsat, že náhodou, jenže když jdete po téhle cestě, nemůžete se s ní minout.
Abych pravdu řekl, nevím jestli je to opravdická modlitba, tak jak se má dělat správně, ale opakování slov Otčenáše mě dokáže natolik uklidnit, že se pak dokážu lépe soustředit sám na sebe.. Díky motlitbě jsem se dostal zatím nejhlouběji. Dotknul se oné ledové kry. Jenom tak lehce, konečky prstů.
To máte tak: vnější svět zkoumáme pomocí myšlenek. Smyslové vjemy jsou totiž taky takové zvláštní myšlenky. Když něco vidíme, vznikne taková obrazová myšlenka. Do paměti se uloží vzpomínkový mpeg.
Jenže svou vlastní duši vlastníma myšlenkama zkoumat nemůžeme. Pokusím se vysvětlit, proč si to myslím. Určitě znáte Heisenbergův princip neurčitosti. Totiž ve fyzice elementárních částic, když někdo chce zkoumat vastnosti nějaké částice, musí je bombardovat jinými částicemi, tím ale ty jejich vlastnosti ovlivní, nevratně je změní, takže naměřené hodnoty energie či polohy jsou zkreslené: Nikdy je nemůžeme kvůli tomu přesně změřit, i kdybychom disponovali bůhvíjak vychytanýcm měřícím přístrojem.
Podle mého skromného názoru můžeme podobný princip aplikovat i na lidskou psychiku. Naše vlastní myšlenky totiž také ovlivňují stav naší mysli, proto ji jimi nemůžeme zkoumat.
Musíme si tedy vypomoct cizími názory. Skládat svůj obraz z názorů jiných lidí na nás, i když ani ty nejsou přesné, ani nemohou být, protože úsudek jiných lidí můžeme vědomě ovlivnit. Naštěstí. Určitě znáte trefné lidové rčení: Podle sebe, vidím tebe. Obrazy druhých vždy zkreslujeme vlastní optikou, proto jeden jediný názor, jediná sonda k získání přesnějšího obrazu vlastního ega určitě nebude stačit. Budeme muset aproximovat co nejvíce vzorků.
Proto žijeme životy plné složitých vztahů.
Na základě tohoto argumentu se domnívám, že lidské duše jsou vzájemně propojené. (Všechny naše studny možná čerpají vodu z jedněch spodních vod.)
Možná, že Bůh to má taky tak. I když je všemohoucí, sám sebe objektivně poznat nemůže. Proto si stvořil člověka k obrazu svému. Miliardy lidí - miliardy sond.
Potom není divu, že se kdejakému zarytému ateistovi, například Edwardovi Dawkinsovi, může zdát, že světu vládne sedm tisíc bohů. Od počátku věků každé etnikum uctívá nebo uctívalo své jedinečné božstvo. Možná je to ale jen sedm tisíc obrazů jednoho Boha. V podstatě každý člověk v sobě nosí jedinečný názor na Boha, který je v něčem specifický, něčím odlišný od pohledů ostatních lidí. Analogicky i já jsem v očích manželky také trochu jiný člověk, než v očích kamarádů na fotbale. Proč ale existuje tolik odlišných názorů na jeden objekt? Je způsobeno jednoduše tím, že svoje povahové rysy, svoje charakterové vlastnosti, ač třeba nechtěně, projikujeme do názorů na jiné lidi resp. na Boha a tím svůj popis reality zkreslujeme.
Stanislav Salvet
Zavřeli hospodu
Je to tragédie. Už tomu bude skoro rok. Rok, který nám přinesl tak málo radosti. Rok života, který nám nikdo nevrátí...
Stanislav Salvet
Dívka ze snu
S neznámou dívkou u kiosku na pláži. Rozkošné kulaté stolečky se slunečníkem. Popíjíme brčkem drink ze skleničky s hodně širokým lemem a hodně vysokou stopkou. Taky se slunečníkem.Tlemíme se na sebe, švitoříme.
Stanislav Salvet
Jak se rodí vlkodlak
Bílá pláň, pokrytá čerstvě napadaným sněhem, vyvolává v lidské duši klid a mír. Je zima, listnaté stromy dávno svlékly svůj šat. Mrazu čelí jen holými větvemi, zatímco mízu stáhly ke kořenům.
Stanislav Salvet
Hledání nadpozemské inteligence
Odpověď na životní výzvy: Je třeba k nim přistupovat opatrně a uvážlivě. Rozjíždět se pomalu a s rozvahou. Nepřepálit start, ať zbude hodně sil do cílové rovinky.
Stanislav Salvet
Oféliin hrob
Hamlet není jen o Hamletovi, příběh Ofélie je snad ještě dojímavější. To se pak verše z rozechvělé duše jen sypou...
Stanislav Salvet
Schrodingerův bůh
polemika s knihou Tomáše Halíka Divadlo pro anděly - život jako náboženský experiment.................
Stanislav Salvet
Pekelná brána na Housce
Svět je kruté, nemilosrdné a temné místo. Místo, ze kterého není kam utéct. Kdyby to tak šlo, alespoň na chvíli, někam do světa fantazie, kde by lesní potůčky zurčely a mezi nimi víly by tančily, sotva zahalené závojem
Stanislav Salvet
Hradební je naše
Historická jádra, srdce našich měst, ztrácejí své kouzlo. Pomalu, ale jistě se z nich vytrácí genius loci.Stávají se z nich skanzeny, výkladní skříně...
Stanislav Salvet
Slzy jednorožce
Ve starobylém lexikonu radí dávný rádce, jak uhranouti ženu, by svolna byla k lásce....................
Stanislav Salvet
Mozartovo Requiem
“Vzpomínám si na ty dny, kdy myšlenky rozhodly, že se ztratím z paměti, navždy vymazán..............”
Stanislav Salvet
Okultistický spolek
Dneska budu psát hodně o pocitech. O pocitech, o intuici, o představách a snech, které někdy umí překročit stín spánku a zhmotnit se též v bdělém stavu. Taky trochu o strachu a bázni, o takovém tom mrazením v zádech...
Stanislav Salvet
Stopy ve sněhu/Footprints in snow
Psychoarktická bilingvní báseň/ psycho-arctic bilingual poem................................................
Stanislav Salvet
Hračky a jejich osudy
Co se děje s hračkami, když už si s nimi děti nehrají? Když je někde pohodí, ztratí, opustí, zapomenou? Podařilo se mi zdokumentovat osudy několika hraček, které již neslouží svému původnímu účelu. Nejsou to pěkné obrázky....
Stanislav Salvet
Jedna velká rodina
Minulý týden se o mně pokoušela chřipka. Shodou okolností se mi do rukou dostala knížka fejetonů Lewise Thomase s názvem "Životy buňky" a s podtitulem "Poznámky pozorovatele biologie."
Stanislav Salvet
Vrtulník
Dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd
Stanislav Salvet
Betlémská hvězda
Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha a to slovo bylo Bůh. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. A to světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila.
Stanislav Salvet
Zuby stroje času
,,Spravedliví bojují se svými hříchy i ve spánku, kdežto hříšníkům se ve snech plní jejich přání...”
Stanislav Salvet
Denní dávka tvarů
Stromy, lidé, planety, každý musí mít svůj tvar. I tvaroh má svůj tvar. Tvary vládnou světu. Kdo nemá tvar, jakoby nebyl. Tvarama se člověk učí. Bez tvaru do hospody nelez. Kolik tvarů máš, tolikrát si člověkem.
Stanislav Salvet
Musculus maximus gluteus
Řekněte ,,prdel", bude legrace!! ....................................................................
Stanislav Salvet
Noc s madonou
Nebudeme to dramatizovat, řekl jsem si, prostě jsem to podělal, to se nedá nic dělat. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí, jak praví známé přísloví...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 154
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 902x
Seznam rubrik
- Studnice moudrosti
- Literární orgie
- O duši z duše
- Kosmologie s bohem
- Křesťanský koutek
- Technologie a její oběti
- Bibliofilium
- Podzemnice olejná
- Suprfotky
- Hlava v koši
- Láska z Assisi
- Osobní