Interview s Jezulátkem

Blíží se Vánoce a i když jsou dnes Vánoce rozmíchány do nasládlého komerčního koktejlu, pořád ještě stojí na základech křesťanské tradice. Proto by se hodilo, abych vám zde na blogu dopřál rozhovor s nějakou významnou celebritou církevního života. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy nějaké takové interview četl.

Mou nejoblíbenější mediální katolickou osobností je pan profesor Halík. Určitě bych si pro svůj rozhovor vybral právě jeho, jenomže si nedovedu představit, jak by se asi tvářil, kdybych mu zavolal:

,,Dobrý den, pane profesore, jsem úplná bezvýznamná nula a chtěl bych s vámi udělat rozhovor pro svůj nanicovatý blog...“

Co s tím? Napadá mě sice víc jmen, vhodných kandidátů, ale úvahy o interview s každým z nich by se pravděpodobně také rozplynuly do ztracena.

Co dál?

?

?

Už to mám. Udělám rozhovor s Jezulátkem. Tedy s tím od Panny Marie Vítězné z Karmelitánské ulice na Malé Straně. Snad mě neodmítne. Kdysi se stalo vysoce postaveným církevním hodnostářem. Roku 1655 bylo dokonce slavnostně korunováno pražským biskupem.

Hlavní atribut, který dělá celebrity celebritami, splňuje dokonale. Slavné je víc než dost. I když doma není moc prorokem, pražské Jezulátko je známé po celém světě. Znají ho třeba až v Malajsii, kde je údajně vysvěcen kostel pražského Jezulátka, a také v Jižní Americe. Slavný brazilský spisovatel Paolo Coelho se svému životopisci Fernandu Moraisovi svěřil, že v dobách, když ještě nebyl jedním z nejčtenějších autorů planety, ale jen prachobyčejným textařem, navštívil Prahu a poprosil Jezulátko, jestli by se nemohl stát slavným spisovatelem a že mu za to koupí nové šatičky. Stalo se a on je doopravdy koupil.

Podle legendy Jezulátku darovala obleček i císařovna Marie Terezie.

Jenomže legendy jsou legendy. Jak je to s ním doopravdy? Mlčí už celá staletí, anebo promlouvá k srdcím věřících?

I když je skoro celé dřevěné, jen povrch má vymodelovaný z vosku, nemám strach, že bychom měli problém se domluvit. Dřevo je v podstatě jenom jinak poskládaný uhlík. A tahle soška má možná i duši. Vyřezal ho (resp.vyrobil ho), zkrátka uplácal ho jistý španělský mnich, kterému se Ježíšek prý zjevil osobně.

Zhmotnil ten mnich svůj zážitek ze zázraku zjevení? Nebo jenom obraz své halucinace? A není to po těch mnoha staletích úplně jedno?

Svého času Jezulátko dělalo společnost takéi svaté Terezii od Ježíše, zakladatelce řádu bosých karmelitek až konečně roku 1556 doputovalo do Prahy jako svatební dar Polyxeny z Lobkovic. Do kostela Panny Marie Vítězné se dostalo roku 1628. Když paní Polyxena ovdověla, darovala vzácnou sošku řádu bosých karmelitánů.

Snad proto je Jezulátko pořád bosé. Po vzoru Paola Coelho si můžete něco přát a slíbit mu za to botičky. Bůh ví, jestli také nějaké přání splnilo i Benediktu XVI.. Papež k němu pospíchal rovnou z letiště, aby mu daroval mu zlatou korunku, když loni v září navštívil Českou republiku.

Jestlipak to také byla splátka za splněný slib?

Během Třicetileté války, která mimochodem vypukla jako náboženský konflikt mezi protestanty a katolíky, se Jezulátko ztratilo, aby bylo znovu nalezeno roku 1637 otcem Cyrilem. Nalezl ho však v bídném stavu. Mělo ulomené obě ruce. Legenda vypráví, že se prý otci Cyrilovi zdálo, jak ho poškozená soška zoufale prosí:

,,Smilujte se nade mnou a já se smiluji nad vámi, dejte mi moje ruce a já vám dám svůj pokoj, jak mne budete ctít, tak já vám budu žehnat!“

Otec Cyril poslechl a za zlaťák mu nechal vyrobit nové ručičky. Investice se vyplatila. Jezulátko se za ně skutečně lidem odvděčilo. Byla mu připisována mnohá zázračná uzdravení a dokonce i záchrana Prahy při obležení Švédy roku 1639.

A tužby bloudících a zoufalých lidí plní dodnes.

Když už s ním budu ,,hovořit", neměl bych si také něco přát?

Chtěl bych se umět dorozumívat s delfíny. Chtěl bych si prohlédnout naší modrou planetu z kosmu. Chtěl bych putovat svatojakubskou cestou až do Santiaga de Compostela. Chtěl bych si vypít konev čaje s dalajlámou, nebo jít na „jedno“ s Václavem Havlem. Chtěl bych jít na koncert Karla Kryla. Chtěl bych se narodit ještě jednou a zařídit si všechno jinak.

První co mě napadne, když už jsem konečně na místě, je, jestli si můžu Jezulátko vyfotit? Turisté kolem mně fotí, a tak fotím také. Dostávám podivnou trému a zapomínám všechny připravené otázky. Ztrácím odvahu je vůbec položit. Před Jezulátkem klečí starší pán, hlavu sklopenou. Rozjímám nad tím, jestli jsou jeho prosby důležitější než moje. Třeba se modlí za někoho jiného, za někoho nemocného. Třeba prosí za odpuštění. Nebo ho třeba jenom tíží samota.

Spatřil bych slzy, kdybych mu viděl do očí?

Díky němu si uvědomím, že tady a o těchto věcech by se nemělo žertovat a zastydím se. Poklekám vedle něj a také se tiše modlím. Vlastně ani ne tiše, ani ne šeptem. Nepoužívám slov. Abych nerušil posvátnost místa, ani svá přání raději ani nevyslovuji. Jsou příliš malicherná. Každou vyřčenou prosbou si člověk nastavuje zrcadlo. Otevírá okno do duše. Není vůbec jednoduché, přijít takhle před Ježíška a něco si přát. Krom toho si nemůžu stěžovat, že by mi něco chybělo. Nikde mě netlačí bota. Jediné, co bych si mohl opravdu zodpovědně přát, by bylo, abych si i nadále nemusel zoufale přát nic zásadního.

Přeji vám šťastné a veselé Vánoce!

Zdroje: Wikipedia, www.pragjesu.info, F. Morais: Mág