Trilogie o psech
Netušíte, že o ni můžete kdykoliv přijít. Musíte být pořád ve střehu. Představte si, že je třeba leden a na chvilinku vysvitne sluníčko. Po sněhovém, mrazivém prosinci působí sluneční svit jako balzám na duši. Jako pramínek čiré vody, jenž vytryskne uprostřed pouště a zachrání život žíznivého. Lednové slunce je proto tak vzácné, protože vám tak trochu připomene jaro. Vyláká vás ven. Na procházku do příměstského parku, čivavu berete samozřejmě s sebou. Toužíte zhltnout co nejvíc z té nenadálé sluneční lázně. Kolem vás zurčí potůčky tajícího sněhu. Čivava vesele poskakuje, evidentně sdílí vaše nadšení z příjemné změny počasí. Už to, že kráčíte po holé zemi a nebrodíte se sněhem, vnímáte jako malý zázrak. Idylku ruší jen dunění tramvaje brzdící před zastávkou, kterou musíte nevyhnutelně minout cestou do parku. Vnímáte ho jen okrajově, poslední stigma civilizace před vstupem do ,,náruče přírody“ a tak ani neslyšíte funící, rychle se blížící, hrozbu. Metrákového chlapa, dobíhajícího onu tramvaj, která mezitím zastavila a právě otevřela cestujícím své nitro. Pak už je vše dílem jediného šíleného okamžiku. Osudového zkratu, jenž zvrátí životy všech zúčastněných. Pan Dobíhající, hnán vpřed oslepující touhou stihnout svou tramvaj, nečumí na cestu a vašeho psa zašlápne. Zrovna, když koná potřebu. Ještě po něm uklouzne jako po šlupce od banánu. Váš mazlíček nestihne ani zakňučet. Když ta hora masa, dopadne svou obrovskou zadní částí na zem, ozve se ohlušující rána. V přilehlých okenicích zadrnčí skla. Stojíte nad tím, bolestnou grimasou zkřiveným, tlustým ksichtem (pán si zjevně narazil kostrč), ještě v ruce držíte vodítko, jehož druhý konec už nepopotahuje váš dlouholetý psí kamarád, srší z vás blesky a máte sto chutí to hovado do toho ksichtu nakopnout.
Díl druhý: Dobrodružná výprava.
Když máte děti, takové ty roztomilé zmenšeniny člověka, nevíte dne ani hodiny. Musíte být pořád ve střehu. Když je třeba leden a zrovna na chvilinku vysvitne sluníčko, vyláká vás to ven. Po sněhovém, mrazivém prosinci působí sluneční svit jako balzám na duši. Jako pramínek čiré vody, jenž vytryskne uprostřed pouště a zachrání život žíznivého. Lednové slunce je vzácné, tak trochu vám připomene jaro. Vyrážíte na výlet – na nedalekou zříceninu hradu. Děti samozřejmě berete s sebou. Toužíte zhltnout co nejvíc z té nenadálé sluneční lázně. Kolem vás zurčí potůčky tajícího sněhu a děcka vesele poskakují. Evidentně sdílí vaše nadšení z příjemné změny počasí. Už to, že kráčíte po holé zemi a nebrodíte se sněhem, vnímáte jako malý zázrak. Aby to děti bavilo ještě víc, nazvete celou akci dobrodružnou výpravou. Ironií osudu zprvu ani netušíte, jak moc dobrodružná ve skutečnosti bude. Když spatříte opuštěného psa, rotvajlera, který běží směrem k vám, zbystříte. Rychle se blížící přízrak pekel vás nemůže a ani nechce minout. Nejděsivější možná noční můra ožívá. Zaútočí na nejslabšího člena výpravy. Na vašeho nejmladšího, sotva čtyřletého synka. Zakousne se mu do ramene. Zpanikaříte. Srdce až v krku. Vládu nad vaším tělem přebírají instinkty. V jediném okamžiku skočíte na psa a zabodáváte do něj nůž, který jste si vzal s sebou na pomeranče. Jednou. Dvakrát. Ještě mu pro jistotu podříznete hrdlo. Všude stříká krev. Kluk hrozně řve. Bolí ho to. Psa už ne. Je vám ho líto. Kluka samozřejmě, především, ale psa taky. Svým způsobem. Normálně máte psy rád. Ruce se vám chvějí tak, že si nemůžete ani zapálit...uff.. tak ještě zavolat sanitku a můžete se v klidu sesypat.
Díl třetí: Telepatie
Když je leden, starý šaman sedává v houpacím křesle, v ruce obvykle polodopitého lahváče a znuděně pozoruje obrazce, kterými mráz vyzdobil okna. Prkenná podlaha jeho srubu rytmicky vrže a on se ve vzpomínkách vrací do léta...loňského... předloňského... před 20 lety. Byli s jedním opravdovým kámošem na čundru v západních Tatrách. Nádhera. Jenže, když se vám horkem nafouknou vepřové konzervy, přestanou být Roháče tak přívětivé. Denně urazíte třicetikilometrovou túru po horských hřebenech, plnou polní na zádech, to člověku vyhládne. Přemýšlíte, jestli máte pokračovat o chlebu a na zítřek plánovat výstup na Křiváň, nebo sestoupit do údolí a doplnit zásoby v konzumu ,,na dědině“. Když v tom vám pán Bůh nadělí psa. Sešle vám ,,v ústrety“ jezevčíka. Potkat ho těsně pod hřebenem, mezi metrovou klečí, na vás vskutku působí jako nadpřirozený úkaz. Je přátelský. Vesele vrtí ocasem a hned by vás olizoval. Vy však jeho projevy náklonnosti opětujete jenom chladně. Vyměníte si s kámošem několik pohledů a beze slov zjistíte, že spolu sdílíte neodolatelnou touhu chopit se náhlé příležitosti a ukončit několikadenní frustrující masopůst. Vaši mysl zahltí vzpomínka na vůni mastné pečínky. Hubu máte plnou slin. Říká se o psech, že dokáží vycítit, když se přiblíží jejich konec. Tenhle to nepoznal. Kámoš, který pravidelně trávíval prázdniny u dědečka na vsi, se od něj naučil mnoho užitečných dovedností. Třeba vykuchat a stáhnout králíka. Zhostil se svého úkolu i zde v divočině a třebaže na psu, v pravdě mistrovsky. Za necelou hodinu už holou svalovinu jezevčíka na roštu olizovaly plameny. Když dobře víte, že je v národním parku zakázáno rozdělávat oheň, moc nepřikládáte, aby to tolik nečoudilo. I takovou menší pečínku pak pečete celý den. Máte spoustu času přemýšlet. Pomalu vám dochází, jak hrůzný čin jste spáchali. Neustále se vám vrací ještě stále živá vzpomínka na toho veselého nevinného tvora, který bídně zhynul vaší vlastní rukou. Hryže vás svědomí. Začnete kopat hrob. Jde to těžko. Tatranské podloží je kamenité a skalnaté. Kámoš si povzdechne, nechápavě zakroutí hlavou, uhasí oheň a jde vám s tou hrobařinou pomoct. Opět bez jediného vysloveného slůvka... měl hezký a důstojný pohřeb. Jenom kříž mu na hrob nedáte, protože odmítnete plýtvat Kristovým znamením na zvířatech. Na cestu do psího nebe mu tedy alespoň zazpíváte. Rosu na kolejích. Obřad pak volně pokračuje smuteční tabulí. Sníte poslední zbytky chleba. Výstup na Křiváň budete muset ještě o jeden den odložit. Zítra přece jenom budete muset vyrazit do konzumu.
Stanislav Salvet
Zavřeli hospodu
Je to tragédie. Už tomu bude skoro rok. Rok, který nám přinesl tak málo radosti. Rok života, který nám nikdo nevrátí...
Stanislav Salvet
Dívka ze snu
S neznámou dívkou u kiosku na pláži. Rozkošné kulaté stolečky se slunečníkem. Popíjíme brčkem drink ze skleničky s hodně širokým lemem a hodně vysokou stopkou. Taky se slunečníkem.Tlemíme se na sebe, švitoříme.
Stanislav Salvet
Jak se rodí vlkodlak
Bílá pláň, pokrytá čerstvě napadaným sněhem, vyvolává v lidské duši klid a mír. Je zima, listnaté stromy dávno svlékly svůj šat. Mrazu čelí jen holými větvemi, zatímco mízu stáhly ke kořenům.
Stanislav Salvet
Hledání nadpozemské inteligence
Odpověď na životní výzvy: Je třeba k nim přistupovat opatrně a uvážlivě. Rozjíždět se pomalu a s rozvahou. Nepřepálit start, ať zbude hodně sil do cílové rovinky.
Stanislav Salvet
Oféliin hrob
Hamlet není jen o Hamletovi, příběh Ofélie je snad ještě dojímavější. To se pak verše z rozechvělé duše jen sypou...
Stanislav Salvet
Schrodingerův bůh
polemika s knihou Tomáše Halíka Divadlo pro anděly - život jako náboženský experiment.................
Stanislav Salvet
Pekelná brána na Housce
Svět je kruté, nemilosrdné a temné místo. Místo, ze kterého není kam utéct. Kdyby to tak šlo, alespoň na chvíli, někam do světa fantazie, kde by lesní potůčky zurčely a mezi nimi víly by tančily, sotva zahalené závojem
Stanislav Salvet
Hradební je naše
Historická jádra, srdce našich měst, ztrácejí své kouzlo. Pomalu, ale jistě se z nich vytrácí genius loci.Stávají se z nich skanzeny, výkladní skříně...
Stanislav Salvet
Slzy jednorožce
Ve starobylém lexikonu radí dávný rádce, jak uhranouti ženu, by svolna byla k lásce....................
Stanislav Salvet
Mozartovo Requiem
“Vzpomínám si na ty dny, kdy myšlenky rozhodly, že se ztratím z paměti, navždy vymazán..............”
Stanislav Salvet
Okultistický spolek
Dneska budu psát hodně o pocitech. O pocitech, o intuici, o představách a snech, které někdy umí překročit stín spánku a zhmotnit se též v bdělém stavu. Taky trochu o strachu a bázni, o takovém tom mrazením v zádech...
Stanislav Salvet
Stopy ve sněhu/Footprints in snow
Psychoarktická bilingvní báseň/ psycho-arctic bilingual poem................................................
Stanislav Salvet
Hračky a jejich osudy
Co se děje s hračkami, když už si s nimi děti nehrají? Když je někde pohodí, ztratí, opustí, zapomenou? Podařilo se mi zdokumentovat osudy několika hraček, které již neslouží svému původnímu účelu. Nejsou to pěkné obrázky....
Stanislav Salvet
Jedna velká rodina
Minulý týden se o mně pokoušela chřipka. Shodou okolností se mi do rukou dostala knížka fejetonů Lewise Thomase s názvem "Životy buňky" a s podtitulem "Poznámky pozorovatele biologie."
Stanislav Salvet
Vrtulník
Dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd
Stanislav Salvet
Betlémská hvězda
Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha a to slovo bylo Bůh. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. A to světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila.
Stanislav Salvet
Zuby stroje času
,,Spravedliví bojují se svými hříchy i ve spánku, kdežto hříšníkům se ve snech plní jejich přání...”
Stanislav Salvet
Denní dávka tvarů
Stromy, lidé, planety, každý musí mít svůj tvar. I tvaroh má svůj tvar. Tvary vládnou světu. Kdo nemá tvar, jakoby nebyl. Tvarama se člověk učí. Bez tvaru do hospody nelez. Kolik tvarů máš, tolikrát si člověkem.
Stanislav Salvet
Musculus maximus gluteus
Řekněte ,,prdel", bude legrace!! ....................................................................
Stanislav Salvet
Noc s madonou
Nebudeme to dramatizovat, řekl jsem si, prostě jsem to podělal, to se nedá nic dělat. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí, jak praví známé přísloví...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 154
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 902x
Seznam rubrik
- Studnice moudrosti
- Literární orgie
- O duši z duše
- Kosmologie s bohem
- Křesťanský koutek
- Technologie a její oběti
- Bibliofilium
- Podzemnice olejná
- Suprfotky
- Hlava v koši
- Láska z Assisi
- Osobní