Hudební vzpomínky

,,Co ty to vlastně posloucháš, Stando?“ Jednoduchá otázka na kterou se složitě hledá odpověď. Vždycky, když se mě někdo takhle zeptá, mám dojem, že bych měl vybrat nějakou konkrétní kapelu, interpreta, nebo alespoň hudební styl, do kterého jsem bezvýhradně, věrně a exkluzivně zamilován. Co já to vlastně poslouchám? Mám dojem, že se ode mě očekává, abych hrdě vypnul prsa a deklaroval:

 

,,Poslouchám Visací zámky!“

Jindy zase: ,,Poslouchám klasiku“

Nebo: ,, Poslouchám Kryla...“

Tak jednoduché to ale není.... abych si to ulehčil, namátkou vyberu první věc, která mi napadne. Pravdy je však vždy v takovém výroku jenom půl.

Visací zámky, Kryl a Wolfgang Amadeus Mozart - trošku podivný mix, že? Jestli Vám nejde na rozum, jak jdou ,,Visáči" dohromady s takovým Mozartem,vězte, že poslouchám všechno. Totiž, muziku si nevybírám podle škatulek, nebo snad podle veřejného mínění, ale na základě osobní zkušenosti. Vybírám si metodou pokusu a omylu. Ochutnám a čekám, jestli se mně daný vzorek nějak vnitřně dotkne, jestli mě zaujme. Neštítím se ničeho. Žádný hudební žánr předem neodsuzuji jako neposlouchatelný. Miluji alternativu, obdivuji originalitu, či naopak řemeslnou dovednost. Zkrátka a dobře, je toho hodně o čem mohu prohlásit, že (kromě maminky, manželky a šéfa) poslouchám. Od country, folku a trampské písně, přes klasiku, samozřejmě rock, čím syrovější tím lepší, až po nikam zařaditelný Plastic People of the Universe.

Především jsem ,,hodně textovej“. Myslím si, že moderní kapely brnkají akordy skoro všechny na jedno kopyto resp. tři, čtyři stylová kopyta a tak jediný, v čem lze najít rozdíl, v čem lze ocenit kvalitu, jsou texty.

Česká píseň se může pochlubit tradicí vybroušených textů. Hotová poezie. Myslím, že se jedná o světový unikát. Škoda, že nám svět nerozumí-zůstává ochuzen. Umím trochu anglicky a dle mého názoru americký písničky se tak kvalitními texty většinou pochlubit nemůžou. Alespoň ty věci, které se mi kdy dostaly do ucha. Ale třeba se pletu - vyjímkou potvrzující pravidlo je snad jen Suzanne Vega. Proč si to myslím, vysvětlím na příkladu se zmiňovanými Visacími zámky. VZ jsou hrdá, sveřepá punková kapela a jako taková si zakládá na svém neumětelství. Ono neumětelství v podání ,,Visáčů“ je však jen předstírané, za čtvrt století z něj dokázaly vybrousit diamant. Jejich texty jsou veskrze geniální. Drží punkového zadání, nevybočují z hranic punkového žánru, dodržují pravidla nekonečné zoufalosti a bezmoci, přitom z nich zároveň crčí hravost a nezkrotnost mládí. Jejich nejpovedenější věci jsou.. nebál bych se toho příměru, jakkoliv to bude znít jako klišé...jejich nejpovedenější věci jsou doslova hymny spodiny. Posuďte sami, cituji:

,,Když zahlídnem Slunce, tak nevíme ani, jestli bylo pravý, nebo jen stromy se hnuly“

(nebo:)

,,Srdce mé stále po lásce prahne, nikomu však už nevěřím, když někdo ke mně ruce své vztáhne, ustoupím bojácně ke dveřím“

(a do třetice:)

,,Můj kanárek má obrnu, leží a žere semínka, snad se jednou vyléčí, však naděje je malinká.“

Ukažte mi anglicky zpívající punkovou kapelu, která by se mohla pochlubit stejně poetickými texty jako Visací zámky. Srovnejte je třeba s nejslavnější písní renomované The Exploited:

,,Punk není mrtvej, to vím. Punk není mrtvej, to vím. Punk není mrtvej, to vím. Punk není mrtvej, to vím že není.“

Takže to byla obecnější verze odpovědi na otázku, co vlastně poslouchám. Dále bude následovat prostý výčet mé nejoblíbenější hudby. Pro názornost jsem to seřadil chronologicky, ve formě jakýchsi hudebních pamětí:

Jaro 2012. Björk. Seznámili jsme se přes Youtubko. Občas si tam zabrouzdám, v rámci pozitivní self-made meditativní terapie. Je to vlastně taková hra -pozdě večer, když už jsem vyčerpaný a tudíž nespochopen nějaké složitější duševní aktivity, si pouštím na youtube klipy, přičemž následující si vyberu ve sloupci ,,Návrhy“ vpravo. To by jste se divili, do jakých nepropadaných zákoutí světové hudební pokladnice mě tato hra mnohdy zavede... jednoho dlouhého březnového večera jsem takto narazil rovněž na Björk a zamiloval se do ní. Láska na první poslech.

Únor 2010 – podzim 2011 Plastic People of the Universe. Samozřejmě podle jména jsem je znal už dávno, ale nikdy jsem od nich nic neslyšel. Až před 2 lety v zimě. Přečetl jsem si o nich článek v Respektu, výborně napsanou recenzi. Text přímo lákal k poslechu. Když jsem pak Plastiky objevil na pultech jednoho nejmenovaného výprodejového obchodu, nechal jsem se zlákat a několik jejich CD zakoupil. Ostatně byly za babku. Neprožíval jsem tehdy zrovna nejšťastnější období. Výborně se mi do tohoto neveselého období hodily, neboť poslech Plastikových písní přinesl nečekaný vedlejší psychologický efekt. Je nasnadě, že podstatná část repertoáru této slavné disidentské kapely vznikala v komunistickém kriminále a z jejích písniček je to hodně cítit. No a: člověku se uleví, když zjistí, že se někdo topí v ještě smradlavějším bahně než on..

...a v neposlední řadě: díky Plastikům jsem objevil skvělou poezii Magorovu a Nápravníkovu.

2009-2010. Kryl, Kryl, Kryl a zase Kryl. Kryla poslouchám v podstatě nepřetržitě od roku 1990 až po současnost. Opravdu srdeční záležitost. Celoživotní láska. Začalo to někdy v devadesátém, po revoluci. Od té doby jsem ho slyšel snad sta tisíckrát a pořád se ho nemůžu nabažit. Radotínská babička mi tehdy koupila ve Fučíkarně Rakovinu. Krátce po revoluci, tenkrát ještě na vinylu - deska voněla po zakázaném ovoci. V období let 2009 až 2010 tato moje vášeň eskalovala. Dnes již vlastním kompletní sbírku jeho diskografie.

Léto 2006. Wohnout. Manželka si vyrazila s rodiči na dovolenou a já jsem doma osiřel. Nechtěl jsem propásnout tu vzácnou příležitost svobody a vyrazil jsem na festival Český hrady. Zavzpomínat na mládí. Odnesl jsem si odtamtud lásku k Wohnoutům. Jedna z mála současných kapel, která se dá jakžtakž poslouchat. Byl to můj poslední fes'ták, přece jenom na můj věk hrají příliš hlasitě.

V hlubších vrstvách již kontinuální paměť selhává. Takže už jen útržkovitě:

2004. MIG21.Samotáři a hokejové šílenství. V roce 2004 měli v NHL výluku a protv jsme mohli vidět v naší lize největší hvězdy NHL. Praha navíc pořádala mistrovství světa. Určitě si vzpomenete na hit Migů:,,Jaromíre, proč si nedal branku? Proč si trefil tyčku?“

2003. W.A. Mozart. Reqiuem. Zaplatili jsme si s manželkou zájezd na karneval do Benátek. Jeli jsme tam autobusem přes noc. Když jsme vjížděli do šera únorového večera, přepadlo mě zvláštní, ničím neopodstatněné úzko. Klaus se právě poprvé stal prezidentem. Nemohl jsem usnout a tak si krátil čas poslechem hudby, tehdy ještě z kazetového walkmena. Za oknem ubíhaly aleje holých, polomrtvých stromů a do mých žil se vpíjely tóny Mozartovy geniální hudby.

2000.Kabát. Na Vánoce vyšlo nové Kabátí CD. Jmenovalo se ,,Go, satane go". Pro nás mladé to byla významná hudební událost a tak jsem shledal s povděkem, když jsem od Ježíška také obdržel jeden výlisek. Abych se pochlubil, vzal jsem si ho s sebou na oslavu Silvestra. Uzavřenou párty, která se konala jen v nejbližším okruhu přátel. Usadili jsme se do křesel, obejmuli své milé, zapálili svíce, otevřeli láhev beauolaijs a se zavřenými víčky se nechali unášet libými tóny a romantickými texty.... byla to vskutku nezřízená, ďábelská pařba. Pamatuji si jen, jak jsme se na Nový rok v poledne probrali a pustili si radio. Hlas moderátora právě oznamoval, že je 16.října 1993. Totiž, před koncem tisíciletí jsme byli mediálně masírováni apokalyptickými masážemi kolem problému Y2K a teď na Nový rok tohle. Dost nás to vyděsilo: ,,Ty vole! Je to tady, dostali jsme se do nějaký časový smyčky,“ říkali jsme si. Dodnes nevím, jestli si ten moderátor dělal z problému Y2k legraci, nebo jestli jsme si náhodou pustili nějakou reprízu. Radši jsme to rádio hned zase vypnuli a šli se probrat na novoroční výstup na Říp.

1997. Z jedné z prvních výplat jsem si koupil počítač. Podpultovka, dělaná doma na koleně. Ve čtyřrychlostní CD mechanice jsem jako bonus nalezl zapomenuté CD ,,Malá noční hudba“. Bylo to mé úplně první CD a na nějakou dobu jediné. Několikrát jsem si ho pustil. Mozartova hudba mě opravdu upřímně nadchla. Od té doby sjíždím klasiku vcelku pravidelně. Hodí se k práci (výborně se u ní píšou blogy), nebo při relaxaci.

1994. Punkové období. Hrdinové nové fronty. Visací zámek. Tři sestry. E!E!. SPS. Hudba mého mladí. Zatímco generace našich rodičů slzela při poslechu barytonových recitálů páně Matušky, nebo u srdcervoucího Novákova Náhrobního kamene, naše generace se může pochlubit hitovkami typu: ,,Jede traktor, je to Zetor, jede do hor orat brambor“; ,,Průůůůša je úúúúchyl“ nebo ,,Otevřeli jsme svoje srdce a čekali z důvěrou, někdo nám, někdo nám, někdo do něj nachcal“ atd.

Nádhera, že?

1990. Těsně po sametu, pamatuji si to jako dnes. Maminka mi v tehdejší prodejně Supraphonu nabídla, jestli bych pod stromeček nechtěl taky nějaké elpé. Vybral jsem si Punk'n Oi Rebelii. Kompilaci tehdy začínajících punkrockových kapel. Zaujali mě názvy kapel, nebo snad písní. Zprvu to bylo jako sen, nemohl jsem uvěřit, že mi jí maminka opravdu koupila. Asi úplně přesně nevěděla ,, daj daj daj daj daj daj daj daj vo co de“ (viz Plexis). Tím to všechno začalo. Ze slušného středostavovského chlapce se stalo hovado...

… takže tolik asi k otázce, co vlastně poslouchám a proč. Výčet není úplný, je toho samozřejmě víc. Především však věřím na lásku na první poslech. Když se do něčeho zamiluji, do nějakého alba nebo kapely, sjíždím to prakticky neustále. Ráno, v poledne večer. Až do omrzení. Trvá to třeba i několik měsíců, než se daného alba, nebo kapely nabažím. Za nějakou dobu se logicky nevyhnutelně úplně přesytím a pak tu kterou muziku naopak nějakou dobu zase zatratím. Zajímavá věc. Když se k té dané věci třeba po roce vrátím, objevím v té hudbě zakleté kousky svého života.

Svět se pořád mění a člověk se mění s ním. Roční období se střídají a s nimi se střídají i naše pocity, vjemy. Prožíváme různá období štěstí, nebo období, kdy se nám tolik nedaří. No a já mám své vzpomínky a pocity zakonzervovaný do muziky. Vždycky když se vrátím k nějaké staré lásce, vybaví se mi nějaká konkrétní situace, silný zážitek, nebo rozpoložení mysli, které jsem kdysi zažíval. Dokonce jsem se přistihl při tom, že to dělám schválně. Například letos, schválně jsem si zabalil jaro do libozvučných tónů Björčinných. V létě ji pak na nějaký čas vysadil. Vrátím se k ní, až bude hůř. Až bude listopad, ošklivé počasí, brzo tma. Potom mi bude dovoleno se díky Björk na chviličku vrátit do letošního jara. Na louku s rozkvetlými pampeliškami. Do ticha třešňového sadu.