Poslední soud aneb zpověď v binárním kódu

Psal se rok 2013. Únor, neděle čtyřiadvacátého. V Praze napadlo půl metru sněhu. Na horách by to jistě nebylo nic zvláštního, v Praze z toho byla kalamita. Mě se ale ta nadílka náramně hodila. Zrovna jsme s dětmi navštívili ďáblickou hvězdárnu, kde zrovna promítali pohádku o souhvězdích jižní oblohy a protože cesta vedla lesem, Ďáblickým hájem, využil jsem štědrou sněhovou nadílku a jako dopravní prostředek zvolil sáně.

 

Čerstvě napadlý sníh křupal pod nohama, ty se při chůzi hluboce zabořovaly do závějí, což ještě zvyšovalo námahu způsobenou tažením saní. Musel jsem se na chvíli zastavit, abych nabral dech. Ohlédl jsem se a spatřil stopu saní lemovanou alejí mých vlastních stop. Dvě rovnoběžky protínající se v nekonečnu. Jizva na panenské tváři zasněžené krajiny. Připadal jsem si jako první člověk, první lidská bytost, která tudy kdy kráčela.

Neil Armstrong, jaký měl asi pocit, když se kdysi na Měsíci takhle ohlédl za svými stopami?

Po kratičké pauze a zběžné kontrole, zda mé ratolesti dosud neumrzli, pokračovali jsme k domovu. V hlavě mi mihotaly čerstvé vzpomínky na dětský filmeček, který nám promítali v té hvězdárně. Byla to vlastně taková pohádka, ve které hrály hlavní roli o věci, zvířata a místa, jejichž názvy si astronomové vypůjčili k pojmenování souhvězdí jižní oblohy. Černoušek Ogua, žijící ve vesnici z chatrčí se slaměnými střechami, si jednoho večera všiml, že se na obloze ztrácejí hvězdy. Začal si dělat kvůli tomu starosti a zašel za svým dědečkem, mocným šamanem, poradit se co s tím. Ten ho šoupl do tunelu, který z druhé strany ústil v nebi. Netrvalo dlouho a Ogua skutečně zjistil, kde je zakopaný pes. Hvězdy kradli je piráti z lodi Argo. Viděli v nich zlato. Ogua se nechal naverbovat mezi ně a záchranná mise mohla začít.

V kapitánově kajutě objevil klece se zajatými ptáky. Mezi nimi tukan, fénix, jeřáb, páv. Ogua se rozhodl, že je osvobodí. Zlato z ukradených hvězd brzy přestalo uspokojovat pirátskou hamižnost. Piráti zatoužili po drahokamu, který kdysi dle legendy vypadl z Jižní koruny. Pátrali tedy u Tabulové hory, u řeky Eridanus. A zdálo se, že úspěšně. Na tajuplném ostrově nalezli poklad. Místo pokladu avšak v truhlici byly jen pravítko, kružítko, hodiny, dalekohled, oktant...

Příběh to byl jistě poutavý, děti se bavily, mě však zarazila ta bezbřehá hamižnost pirátů, která patrně měla obstarat dramatickou zápletku. Taková blbost; jednoduchý příběh o hvězdičkách a hned musí žalovat na nějakou lidskou charakterovou vadu. Je ale opravdu lidstvo tak zlé, kruté a bezcitné, že to musíme od malička tlačit dětičkám do makoviček?

Není třeba připomínat, že ona souhvězdí figurující v příběhu jsou skupiny hvězd, které ve skutečnosti spolu nijak nesouvisí. Často jsou od sebe vzdálené tisíce světelných let, nejsou spolu svázané gravitačními ani jinými vazbami a při pohledu z jiného úhlu, z jiného bodu ve vesmíru by vytvářely úplně jiné obrazce. Jenže ona hamižnost pirátů uzurpující si pro sebe hvězdy Jižní oblohy byla možná také jen takovou iluzí, účelovou ingrediencí, která měla přidat příběhu na dramatičnosti.

Táhl jsem své potomstvo zasněženou krajinou na saních a přemýšlel o tom, že ten svět vypadá mnohem lépe, když jej přikryje vrstva sněhu, zrovna se třpytícího ve slunečním svitu - ušetří tak zraku pohled na stopy lidské činnosti. Jsme ale my, lidé, opravdu tak zlý, krutí a hamižní jak se píše ve většině knih, filmových scénářích, nebo jak je vylíčeno ve starodávných legendách, kde do nekonečna omýlaný boj dobra a zla vykresluje nejen zářné příklady hrdinnů a jejich hrdinských činnů, ale zároveň vždy popisuje špatné vlastnosti jejich nepřátel; hrůzné činny reprezentantů zla. Jenže padouch je také člověk. Není náhodou mediální obraz člověka a jeho charakterových vad účelově zkreslený?

Tak například už prvotní hřích. Podle Bible se jím člověk provinil bezprostředně po té, co byl stvořen. Ono triviální ochutnání zakázeného ovoce nemělo být a zdaleka nebylo jediným lidským hříchem. Následovalo mnohem závažnější provinění – Kainova bratrovražda a další a další. Celá Bible je protkána přehlídkou zločinů vrcholící umučením Krista.

Rozhodl jsem se dané téma nějak literárně zpracovat... netrvalo dlouho a skutečně: v jediném kratičkém okamžiku, v jediné myšlence mě napadl námět na povídku respektive její pointa. Hotový dotek inspirace, zhůry dar. Zbývalo než ho vytesat do slov, vplést do vět. Dovařit takovou tu omáčku okolo. Nechci vás ale moc zdržovat, takže stručně:

Zas neděle čtyřiadvácátého, pro změnu duben. Rok neupřesním, někdy v blízké či daleké budoucnosti. V Praze napadlo půl metru sněhu. Jaro již pátý rok nepřišlo. Lidé čekali marně. Jaro již nikdy nemělo přijít. Něco se zadrhlo v hodinovém stroji našeho planetárního systému. Sluneční soustava se ve svém nekonečném pachtění prostorem přiblížila ke skrytému oblaku temné hmoty. Precizně nastavená gravitační rovnováha, díky které se Země udržela na orbitu své hvězdy miliardy let, byla narušena a naše planeta se kvůli tomu začala po spirále vzdalovat od své mateřské hvězdy. Nastala doba ledová - poslední a definitivní kapitola v geologické historii. Bylo jisté, že v horizontu několika let vše na povrchu Země usne věčným mrazivým spánkem.

Ledově křišťálový skanzen civilizace nakonec opustil brány sluneční soustavy, aby se vydal na nekonečnou pouť prostorem. Poletí miliony let rovnoměrným přímočarým pohybem. Dost možná si ho již nikdo nikdy nevšimne.

Možná, že ale nekonečným řečištěm vesmírných žil nakonec doteče do exponovanějších míst, kde si ho přece jen někdo všimne. Zástupci jiných civilizací, kosmické vědomí, Bůh, nebo chcete-li obrovské Sauronovo oko. Zmerčí hobita nesoucího Jeden prsten. Jenže s křížkem po funuse. Ať už to bude kdokoliv, bude si už moci nanejvýš zahrát na archeologa. Listovat v knize minulosti. Prozkoumávat už jen ostatky kdysi tak hrdého pozemského života.

Stane na povrchu Země; nejprve bude fascinován netknutou zasněženou krásou panenské zimní krajiny, tak jako já kdysi v těch Ďáblicích a pak možná, začne-li se v tom sněhu vrtat, objeví pod kilometrovými závějemi sněhu Prahu (úplnou náhodou), Kobylisy, náš dům. Exhumuje můj počítač, co by vzácný archeologický nález a začne se mi hrabat binárních datech. Vězte, že na takovém obyčejném domácím hardisku, který je v provozu několik let, lze najít stopy mnoha aspektů lidské existence.Protože kosmické vědomí, Bůh, nebo mimozemšťani jsou vševidoucí a vševědoucí, budou si v nich číst, jako by listovali knihou....

… do mrazivého ticha Universa se naposled rozezvučí ten konejšivě vrnivý zvuk mého harddisku, zvuk který jsem míval tak rád...

Pak určitě nalezne rozsáhlou sbírku mých fotografií, které jsem nafotil, co by nadšený fotoamatér, hrdý majitel zrcadlovky: nejen detaily květin, makrosnímky čmeláků, rovněž skvostnou architekturu Pražského hradu, Karlova mostu a jiných pamětihodností české kotliny, zasněženou krajinu, rozkvetlý třešňový sad, vlny na moři, nekonečné zaprášené cesty, ale také uvidí fotky mých dětí, manželky a všech míst, které jsme kdy navštívili na našich četných výletech.

Přečte si mé básně a povídky psané do šuplíku, jež nikdy neměly být publikovány a pochopí marnost lidského pachtění se za touhou po slávě.

Zhlédne filmy, oslavné epopeje válečných hrdinů, které jsme jako kluci tolik obdivovali. Okem nezávislého pozorovatele to však budou jen pomníky bezedné lidské krutosti a brutality.

Nakonec, v tom nejtajnějším a nejzasutějším koutku mého harddisku ten pan někdo objeví porno. Shlédne jen jeden krátký kraťouličký filmeček, lehce pikantní gangbang - tři chlapi si berou do parády jednu ženskou a když se mrazivé ticho Universa naposledy zaplní orgastickými výkřiky vzrušených žen (po hříchu jen předstírané profesionálky), snad se i uzardí nad těmi kopulujícími růžovými těly, pochopí, jaké že tajemství se skrývalo pod oním krásným slůvkem láska, v čem tkvěl smysl lidské existence (dle názoru evolučních biologů) o co chlapům vlastně doopravdy šlo. Nikoliv o zlato a moc, ještě méně jsme chtěli krást a vraždit, ale šlo nám o lásku. Výhradně a exkluzivně...

… a pak nám odpustí. Snad?! Snad nám všem odpustí naše hříchy.

In memoriam.