Fotky mýho kámoše

Jednou se to určitě stane. Bude po fotbale, budeme sedět s chlapama v šatně, celý spocený a vydejchávat. Vždycky, když takhle po fotbale sedíme v šatně a vydejcháváme, tak jen tak nezávazně o něčem tlacháme. Jednou určitě dojde řeč i na mý blogy a pak se mě někdo třeba zeptá, jestli jsem taky ten věřící a jak to mám s Ježíšem. Nikdy jsme o něm s kámošema nemluvili. Možná, že to bude pro někoho překvapení; každopádně Krista nezapřu. Ztratil bych svou tvář.

Oni tohle nechápou. Bude jim to připadat směšný.Všichni tam jsou totiž hrozný pragmatici. Žijou si svý životy spíše konzumním stylem. Mnozí jsou úspěšnými podnikately. Užívaj si svý ajfouny a draze zaplacený, super vytuněný káry. Zajímá je hlavně fotbal, nebo wrestling. Pro duchovno a teologii pochopení nemají. Tyhle témata jim jsou absolutně vzdálený. Nijak jim to nezazlývám, ostatně jsou to mý kámoši, ale duchovně jsou absolutně vyprahlý. Pojem ,,láska k bližnímu“ se jim scvrkává do debaty o dobrých samicích.

Je to zvláštní. Máme svobodu vyznání, přesto je nám zatěžko o něm mluvit. Je to takové naše české specifikum, jinde ve světě lidé nahlížejí na víru jako na přirozenou věc. Možná je to dědictví komunistické demagogie, ale veřejné mínění se v ČR přiklání na stranu podivného hybridu ateismu a ekonomického pragmatismu. Jakkákoliv proklamace víry či jen pouhá zmínka o duchovnu se zdá být projevem náboženského fanatismu, neřku-li patologickou duševní poruchou.

Myslím si, že částečně je tím vinna sama církev. Ve snaze zajistit si exkluzivitu na Ježíše, z něj vytvořila modlu. Něco neosobního, nedosažitelného, nadlidského, což je druhý extrém, protipól k tomu našemu pragmatickému ateismu. Došlo to až tak daleko, že se v jeho jménu pořádala válečná tažení a upalovali se kacíři. Takhle si to Ježíš Kristus určitě nepředstavoval. Chtěl být jedním z nás. Než dřepět resp. viset někde na oltáři v kostele, na vyvýšeném místě, by raději zašel mezi lidi a sdílel s nimi jejich radosti a starosti..

… a věřim, že kdyby na to došlo, tak by si s náma přišel zahrát i ten fotbálek. Nebo třeba na pivko. Bylo by fakt úžasný, s někým takovým posedět a pokecat, i když chápu, že asi zrovínka na nás nemá čas. Jsou potřebnější.

Ale třeba se mi to jednou splní a jednoho krásnýho dne se ve středu navečír objeví ve dveřích. Bude mít děravý dlaně a okolo hlavy mu bude blikat svatozář. Řekne: ,,Nazdar chlapy, můžu si s váma kopnout?” Už vidím ty vyjevený pohledy; jsem si jist, že ho s kámošema nakonec přijmeme mezi sebe. Odjakživa jsme totiž toužili po tom, aby si s náma přišla zahrát nějaká celebrita.... Každopádně by se nám hodili Ježíšovi kurýrovací schopnosti. Martin by napříště nemusel na půl roku přestat s fotbalem, než se mu zahojí vyvrtnutý kotník a Pavlovi by jednou pro vždy pořešil ty jeho utržený kolenní vazy. Jenom se trochu obávám toho, co by se stalo, kdyby ho při hře někdo omylem nakop. Třeba já. Občas se mi to stává. Při bránění totiž neznám bratra. Tak určitě, Ježíš není žádný bolestín, po tom, čím si musel projít na kříži, ale v afektu kdekomu nějaké to slovíčko ulétne. Kluci mě třeba posílaj do prdele, když je někdy omylem nakopnu.

Lazare, vstaň!

Stando, jdi do prdele!

Bůhví, co by se pak stalo.....