Tanec oživlých mrtvol

Bylo, nebylo. Byl jednou jeden otec a syn. On měl prázdniny, já měl dovolenou; vyrazili jsme spolu na Vyšehrad. Fotoaparát a knihu pověstí Filipa Jana Zvolského ,,Tajemství pražských půlnocí“ s sebou. Vždycky, když jsme dorazili na nějaké význačné místo, přečetli jsme si z ní jednu pověst, která se k danému místu nějakým způsobem vztahovala.

První pověst jsme si přečetli už v metru, aby nám cesta lépe ubíhala, výhled z okna nudivše:

,,Dávno před tím než do míst, kde dnes stojí Praha, přišli první lidé, se zde odehrálo cosi podivného, co mělo svůj původ v nebi. Bohu tehdy došla trpělivost s Luciferem – andělem světla, který se nad něj povyšoval. Proto ho archanděl Gabriel udeřil svým kopím do hlavy, až mu z koruny vypadl zářící drahokam – symbol světlonoše – luxfera. Ten při svém letu rozsvěcel hvězdy Mléčné dráhy a za ním letěl i sám Lucifer, Nízko nad zemí pak pukl vzteky a vytvořil českou kotlinu. Do jejího srdce padl úlomek drahokamu, a to přímo do pahorku, který dnes nazýváme Vyšehradem.....“

Vystoupili jsme z metra, došli k Táborské bráně, u které je plánek celého areálu. Nenašel jsem na něm Karlovu bránu, ke které se vztahovala naše druhá pověst. Zaimprovizoval jsem tedy a přečetl ji u brány Leopoldovy, která pravila, že pod zemí u Karlovy (tedy Leopoldovy) brány za nocí naříká puklý zvon a nedaleko něj jsou rozházené bílé růže, které zde rozházela stará šedivá žena. Prý to byla sama smrt. Žádné růže jsme tady sice neobjevili, není divu začátkem ledna, prý se ale podle pověsti údajně proměňovali v bílé kosti a tančily v nedaleké vikárce.

U rotundy svatého Martina jsme si zase přečetli o tajemných průvodech mrtvých kanovníků, knížat a králů a jejich temných mších. To už se synek pomalu dostával do varu, očka mu zářila, bylo vidět, že ho to opravdu baví, což mně povzbudilo do další četby. Průvody oživlých mrtvol údajně vycházely od kaple Panny Marie hradební a na cestu jim svítilo nadpřirozené světlo. Vycházeli zásadně v noci, kdy na Vyšehradě nikdo není, ale zůstávají po nich stopy. Ohořelé svíčky, posunuté náhrobky a malé důlky v zemi, kde vlajkonoši položili tyče svých korouhví. K mému údivu jsme shodou okolností pár takových důlků v prořídlém lednovém trávníku opravdu spatřili!

Když jsme pak na stěně rotundy objevili zazděné dveře, o kterých se pověst zmiňuje, že jimi dovnitř vcházel průvod kostlivců, mráz mi příjemně běhal po zádech.

Povzbuzen upřímným zájmem synkovým, přidal jsem u sochy sv. Prokopa na začátku ulice K Rotundě další pověst - pověst ,,O tajemné štědrosti svatého Mikuláše“. S tou malou změnou, že jsem sv. Prokopa obsadil do role nepojmenovaného dobrotivého faráře, který o svátku sv. Mikuláše obdarovával siroty oblečením a botičkami. Jenomže i tak dobré srdce, jaké měl pan farář – sv. Prokop, jednoho dne dobilo. Jenomže chudé děti, nic netušíce, v den svátku opět přišli. Avšak nový farář byl zlý, děti neměl rád, a odehnal je rákoskou. Druhý den ráno však stejně mělo každé dítě nový obleček a v kapse navíc zlatý peníz.

,,Nikdo nám už asi nepoví,“ píše F.J. Zvolský, ,, zda to do Podskalí skutečně přišel sám svatý Mikuláš, nebo to přišel duch dobrého pana faráře. Jisté je jen to, že dodnes se v těchto místech zjevuje zástup dětí v odraných oblečcích i duch zlého kněze, kterého pálí dětské slzy na duši...“

V nedalekém parku jsem objevil dva větší kameny, vedle se položené - následovala pověst a dvou zkamenělých pasačkách, které neuhlídali stádo koz a to se zřítilo z vyšehradské skály. Rozzuřená matka je za to proklela:
,, Kéž byste se za tu svou nedbalost proměnily v kameny“ Později však své kletby litovala, nikdy by nevěřila, že by její slova mohla být vyslyšena a vykřikla:
,, Ach kéž by mi raději zkameněl jazyk, než mé drahé dcerky“ Kletbu však již nešlo zrušit a zkamenělé pasačky jsou na Vyšehradě dodnes a možná, že to jsou právě ony dva kameny, u kterých jsme si tuhle tu pověst přečetli.

Na rohu ulice před Slavínem následovala všeobecně známá pověst ,, O čertových kamenech.“ Čert prohrál sázku s kanovníkem vyšehradské kapituly, protože sem nestihl dopravit sloup z římského chrámu sv. Petra včas. Tedy, než v bazilice doslouží mši, jak zněla sázka. F. J. Zvolský ve své knize dokonce uvádí ještě další dvě varianty toho příběhu, my jsme si však přečetli jen tu první. Monolity jsme pak pozorně prozkoumali a skutečně jsme na nich objevili škrábance, které by při troše fantazie mohli být oněmi údajnými zářezy čertových drápů. Zajímavé je, že jsme ze spodní strany jednoho z monolitů objevili nějaký vrytý nápis. Byl nečitelný, avšak fantazie bylo lze v něm identifikovat jméno ,,san Pietro“ Pro jistotu jsme ty kameny též podrobili pachové zkoušce, zda z nich je také cítit síra, jak se píše v knize. Já jsem nic necítil, ale synek tvrdil, že on ano. Věřil bych mu to, už jsem také starší pán, mé smysly jsou otupělé.

Pak jsme již došli na hradby a užili si výhledu na Prahu. Bylo jasné počasí. Jak jistě tušíte, zde jsem nemohl přečíst nic jiného, než pověst o kněžně Libuši a její slavné věštbě: ,, Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat“ Synek to kvitoval s uznáním, že to kněžna Libuše opravdu trefila. To město je fakt veliké, přitakal.

V přilehlém parčíku, u sochy sv. Václava, byl stále zelený trávníček. Neobvyklá to věc, takhle zkraje ledna. Hodila se k tomu pověst o přízracích Libušiných družek- opět cituji z knihy F.J. Zvolského:

Uprostřed Vyšehradských hradeb je místo, kde je věčně zelená tráva. Zjevují se zde dívky z Libušiny družiny, které tudy chodívaly do nedalekých lázní. Kráčejí po louce či tančí ve zdánlivě nesmyslných směrech. V oněch dobách byla totiž v těchto místech tajuplná zahrada. Její pěšinky vysypané pískem se točily tak podivně, že vytvářely složité bludiště, kterým nebylo možné projít rychle. Moudrá kněžna Libuše totiž nechala cesty stočit tak, aby každý, kdo tudy prochází měl dostatek času na zamyšlení a neučinil žádné ukvapené rozhodnutí. Kdo se pak nechtěl o ničem rozhodovat, mohl zase v klidu vzpomínat...

Bludiště jsme objevili nedaleko, i když bylo jen namalované na asfaltové ploše. Taky, že jsme si ho prošli. Synek v něm prý dumal, jestli ho má ráda Janička ze školky a já o ..(promiňte, to si nechám raději pro sebe)...bylo to také o lásce.

Začalo se pomalu stmívat a my procházeli promenádou hradeb u sochy sv. Sebastiána. To je ten prostřelený třemi šípy. O něm v knize Tajemství pražských půlnocí F.J. Zvolského žádná báchorka nevyprávěla. Do ponuré, strašidelné atmosféry spoře osvětlené uličky se ale výborně hodila báchorka o Libušinu bezhlavém poslu, který má za úkol zjišťovat, jak se v české zemi žije. Měl případně probudit svatováclavské vojsko, dřímající v nitru skal vyšehradských. V Podskalích hospůdkách se vypráví, že kdysi míval i hlavu, ale od těch dob, co to jde s českým národem z kopce, vyjíždí raději bez hlavy, aby se na to nemusel dívat. To je pak špión na prd, podotkl synek, já si však myslím, že ještě není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.

Hned na to jsme navštívili chrám sv. Petra a Pavla. Podívat se na jesličky, čas vánoční ještě úplně neskončil a zapálit svíčku za bráchu, který tu s námi být nemohl, protože byl zrovna nemocný. Přáli jsme si, aby se brzo uzdravil. Mimochodem, to víte, že při stavbě chrámu pomáhal také čert. Alespoň podle jedné z dalších pověstí Zvolského. Nejdříve tedy škodil a všemožně se snažil stavbu chrámu zhatit. Až se naň dopálil svatý Petr u nebeských bran a donutil čerta násilím naopak pomáhat. Nechal ho ve dvou pytlech nosit kamení na stavbu z velké dálky, aby to byly ty nejlepší kameny, které česká země vydala. Samo sebou, že nedbalý čert jich hodně poztrácel, jsou to údajně ty bludné kameny, kterých je přece po Čechách rozeseto spoustu.

Zastavili jsme se též u středověké studny, která má opravdický rumpál a vědro. Stálo mě to několik drobných, které jsme naházeli dovnitř, aby to při pádu břinkalo. Může se to? Když synek holt poručí, musí to bejt. Přečetli jsme si zde další pověst. ,,O dobrém duchu kanovníka“. Tentokráte jsem měl malých posluchačů více. Veřejná produkce, další přečin proti zákonu a to zákonu autorskému, ale snad by mi to F.J. Zvolský dovolil, kdyby byl býval věděl.

Stává se občas, že mezi duchy nezavítají jen lidé zavraždění či nepoctiví, ale naopak ti, kteří celý život natolik žili pro své povolání, že s ním nedokáží přestat ani po své smrti.. Tak to bylo i s poctivým kanovníkem z Vyšehradu. Býval tuze dobrým hospodářem a celá jeho vyšehradská kapitula vzkvétala jako nikdy předtím. Po jeho smrti však na Vyšehrad přicestovaly sestry Hrabivost a Nouze a co kanovník vybudoval za celý život, během pár měsíců zmizelo a peníze skončily v kapsách jeho následovníků. To se však duchu kanovníka nelíbilo a začal škody napravovat. Hříšní lidé se nejprve podivili, ale pak namísto toho, aby se zalekli, opět rozkrádali to nové a kanovník měl příliš dobré srdce, než aby je strašil. Jednoho dne však přeci jeho zjevení pomohlo dobré věci natrvalo. To totiž zachránil jednu dívku, která se zastavila u studně, otrávené jedním ze zlých. Ten se tak chtěl zbavit rozkradačských konkurentů a mít vše jen pro sebe. Dívka se chtěla napít, ale tu ji hrnek s vodou sám vypadl z ruky do studny....

Nedaleko studně jsou monumentální sousoší od Myslbeka. Tehdy jsem si úplně přesně nepamatoval, koho mají představovat, jen jsem si matně vzpomínal, že asi nějak souvisí s přemyslovskými legendami. Později jsem si vyhledal na internetu, že jsem nebyl až zas tak daleko od pravdy. Poznal jsem kněžnu Libuši s Přemyslem Oráčem (ve Stadicích jsme se byli podívat loni na jaře) a znovu synkovi připomněl onu pověst o Libušině věštbě. Jen Slavoje a Záboje jsem omylem zaměnil za Neklana a odkazuje na něj, přečetl jsem synkovi pověst O věži zvané Neklanka. Stáli jsme u zbytků zdiva kamenného románského mostu, jak jsem se později dozvěděl z mapy, které jsem rovněž omylem považoval za trosky věže. Pověst vyprávěla o králi Václavu IV, který toužil mít v jednom z jejích výklenků vlastní sochu. Tu se však u něj objevil neznámý poustevník a povídá:

,,Víš, jaká pověst se váže k věži Neklance?“ ,,Mám snad dbát na dávné pověsti víc, než na současnou svou pověst slavného vládce?“ osopil se na něj král a chtěl zavolat stráže, aby opovážlivce odvedli. ,,Dělej, jak myslíš“, pravil poustevník, ,,jen abys věděl, co pověst praví. Až bude zaplněn poslední výklenek na Neklance, ta celá zmizí z povrchu zemského a v Čechách skončí mír.“

Dnes už musíme dát poustevníkovi za pravdu. V Čechách tehdy vypukly husitské bouře a věž opravdu zmizela. Copak jste někdy někdo slyšel o věži zvané Neklanka. Nevíme, ani přibližně, kde by tak mohla stát. Nevíme ani, jestli stála na Vyšehradě, na Pražském hradě, nebo na nějakém jiném místě v Praze. (Nebylo to nakonec v Berouně?)

Už jsme byli téměř u konce našeho strašidelného vyšehradského putování. U podolských hradeb ještě následovala pověst o Šemíkovi. Divili jsme se tomu, jak mohl přežít skok z takové výšky, s jezdcem na zádech a pak ještě někam odběhnout. Mám chytré a vnímavé dítě. Když jsme došli k dětskému hřišti, kde jsou ze dřeva vyřezané postavy, hrdinové Starých pověstí českých, plánoval jsem, že si přečteme ještě o Bivojovi, ale byla nám zima a chtělo se nám čůrat. Zavítali jsme tedy do nedaleké hospůdky a přečetli si pověst o Bivojovi tam. Měla být poslední, ale pak se ale stalo něco nepředvídaného...

Hostínský tam právě servíroval svařák do skleněných hrnků. Čepoval ho z obrovského, kovového kotle, za dobu naší krátké návštěvy prodal asi tři. Jenomže to víno mělo neobvykle světlou barvu. Vypadalo to, jako kdyby do těch skleněných hrnků čepoval krev.... synek vykulil očka, vyděšeně na mně koukal a tak jsem přidal ještě pověst o Libušiných krvavých lázních:

Nad horou ve tvaru delfína právě zapadalo slunce, když se k Libuši přitočila jedna z jejích družek. ,,Máme tu mládence z Podskalí. Mladý rybář. Krásný!“Kněžna Libuše se podívala na svoji družku a spatřila v jejích očích smutek, že tento mladík má ztratit svůj život, Nedovolila si však cokoliv říci a kněžna jen pokynula, ať jej přivedou.

¨Mladík vstoupil a Libuše se na něj zálibně podívala. Byl opravdu krásný a jeho tělo bylo celé opálené od práce u vody. Vyzvala ho, ať se posadí a nechala mu přinést jídlo a pití. Večer ubíhal a mladík stále víc obdivoval moudrost i krásu kněžny Libuše. Obdiv se během večera proměnil v lásku a touhu.

Když se pak do místnosti vlilo měsíční, Libuše mladíkovi pokynula, aby vstal a následoval ji do vedlejší komnaty. Tam ve svitu měsíce doslova zářilo její zlaté lože a na něj spolu ulehli.

Od toho dne uléhali noc co noc po celý rok až do dalšího jarního úplňku. Té noci zavedla Libuše mladíka do svých lázní. Mladík netušil nic zlého, ale záhy se pod ním propadla podlaha a milenec kněžny Libuše se propadl do hloubi Vyšehradské skály a zlomil si vaz....

Byl to nádherný večer. Byli jsme si se synkem fakt blízký. Jen mě trochu děsí, že mi ty zkazky asi doopravdy baštil. V hlavě má teď samé národně-obrozenecké pitominy, které nejsou pravdivé ani z poloviny. Ale co, však ona mu to maminka nějak vysvětlí.

Zdroje: Filip Jan Zvolský: ,,Tajemství pražských půlnocí“