Večer na Jůůtubku aneb "Vysílej se!"

Svět už nebude nikdy stejnej, už nikdy nebude vypadat jako dřív. Dne 25.9.2014 se v pražském metru na reklamnich banerech poprvé objevila zpráva, ve které nám pan Google sděluje, že sledovanost kanálu Youtube mladou generací překročila sledovanost některých kanálů pozemniho vysílání. Blahopřejeme a výherci věnujeme povídku.

"Ty vole, to byl teda matroš! "
Povídá Martinův kámoš, když dorazil celej uřícenej do hospody, ještě ani nedosed.
"To jsem ještě nežral."

V tom sdělení byla špetka ironie a tak se tomu oba zasmáli. Hans je astmatik, tak léta už marihuanu nekouří. Nekouří, ale peče. Nikoliv koláčky, nýbrž tyčinky z listového těsta. S povděkem převzal metodu kdysi inzerovanou v slavnym českym filmu “Samotáři”.
"Přicházela pomalu, dvě hodiny nic. Už jsem myslel, že nic nebude, že je to jenom roští. Nebo, že jsem ji prostě upekl, v tý troubě bylo dvě stě stupňů a tím jsem zničil její účinky. Pak to ale byla darda. Normálně jsem měl retrospektivu. ..."
Retrospektivu? Podíval se Martinovi do očí, jakoby tušil, že těmto jeho myšlenkovým pochodům nebude rozumnět. A skutečně, viděl tam jeden velkej otazník.
"Říká se, že když umíráš, odvíjí se ti život pozpátku. Znovu prožíváš některý důležitý situace. Jenomže jinak. S odstupem, jako by sis pouštěl klipy na jůtubku. Navíc k těm svejm zážitkům máš přidaný pocity lidí, který se k tý daný situaci nějak přimotali. Najednou sdílíš jejich myšlenky, jejich názory na tvoje chování. Třeba, když někomu šlápneš na nohu, tak najednou víš, jak to bolí."
"Hustý," pokyvoval Martin uznale hlavou, " to muselo bejt fakt peklo."
"Jo, jo, život je peklo," přitakával Hans a spokojeně se napil piva. "Chvílema jsem myslel, že to nepřežiju, že jsem se asi nějak předávkoval, že to bude konečná."

Život je peklo. Uvědomoval si Martin druhý den v práci. Pro dnešek to platilo dvojnásob. Nejen, že od rána ještě ani nestačil vstřebat kocovinu, ještě se pohádal s kolegyní Kočinskou. Prej včera někomu zbytečně předepsal antibiotika. Kočinská je vrchní sestra, dost vostrá a mimochodem matka asi tříletého dítěte se zvláštní oblibou v pseudo-odborných textech vyhraňujících se vůči nadměrnému využívání antibiotik českými pediatry.
Okamžitě si vybavil včerejší pivní debatu s Hansem. Jestlipak si madam Kočínská jednou, třeba na sklonku života vyžere něco z toho hnusu, ve kterým pravidelně koupe svý podřízený? Jestlipak pro lidi v manažerskejch pozicích taky platěj karmický zákony? Hodiny se strašně vlekly - konec šichty v nedohlednu. Uvědomujou si vůbec tyhle lidi, dumal pak Martin dále, že jejich podřízení jsou taky lidi?
Myšlenka na útrapy té semetriky v očistci ho skutečně nadchla. Ještě si s ní pár minut pohrával. Kulil ji po ledovce, na které si v neurčité budoucnosti měla zlomit nohu - nestalo by se jí to, kdyby k němu nebyla dnes nespravedlivá , nechal ji štípnout sršněm, když ho omylem přišlápla, procházeje se bosa po zahradě na chatě. Rozptýlení, jež nalezl ve hře na karmickou odplatu zavrhl až po pádu Boeingu Středozemního moře. To už by bylo fakt přehnané. Zas až takovou nenávist k ní necítil, byla přece jenom užitečný člověk - starala se o nemocné lidi a smrt by, obecně, nepřál nikomu.
Každopádně mu Hans včera nasadil brouka do hlavy. Večer, až půjde ze šichty (panebože, dneska se ten čas ale opravdu strašně vleče), staví se ve večerce a koupí listové těsto. Vyzkouší, jestli je na těch Hansovejch metodách alespoň zrnko pravdy.

Dočkal se. Večer, když šel ze šichty, stavil se ve večerce, koupil listové těsto a doma pak napekl báječné slané tyčinky. Trošku je připálil, takže úplně báječné nebyly, ale dalo se to sníst.
Pak už jen čekal, co bude. Dvě hodiny nebylo nic, ale to už věděl od Hanse. Na jůtubku si zadal heslo ,, The Banned Self Hypnosis Video”; to mu taky poradil Hans. Objevily se tam takový ty do středu ubýhající černobílý spirály, komentovaný buzerantským hlasem a s meditavní hudbou na pozadí...

... udělalo se mu zle...

...pekelně zle, jenomže byl tak přikovanej k židli, že nemohl vstát. Nemohl ani odrthnout oči od monitoru. Spirála ho vcucávala do sebe. Padal hlouběji a hlouběji... Když se pak probral, ležel na zemi. Zjistil, že mu krvácí čelo. Když padal, musel se .praštit do hlavy, zřejmě o hranu stolu. Šíleně ho to bolelo, ale cítil se spokojeně. Experiment se vydařil. Úspěšně absolvoval svou prvni regresi do minulých životů. Vlastně několik regresí. Hned tři najednou.

Prvni epizodka se odehrála v nějaké zahradě, kolem rostly podivně zkroucený stromy. Poznal v nich olivovníky, takže to muselo být někde na jihu Evropy, možná Řecko, nebo Itálie. Celkem idylka.Slyšel skřivany zpívat, cvrčky cvrlikat. Kolem chodily celkem pěkný ženský, jenže zahalený od hlavy až k patě v černobílim hábitu, zřejmě jeptišky. Horší bylo, že ho ty květinky oslovovaly matko představená. Pane bože, on byl v minulým životě ženská. A ještě k tomu vrchní sestra. Mrzelo ho, že si nemohl vzpomenout jaký to je pocit, když vám ho tam....no, však víte, co každýho chlapa zajímá.

Druhý vtělení už taková pohoda nebyla. Opět v ženském těle, pro změnu svobodná matka. Viděl se v dost nelichotivý situaci. Šel z nějaký hospody, nebo baru a měl naváto. Všude spoustu sněhu a hustě chumelilo. Tragický bylo, že byl v tom lokálu úplně sám. Co to byl proboha za ženskou, že chodil do hospody sám? Bez kámošek, bez nikoho, jen se celou dobu tlemil na svůj přízrak v zrcadle. Chlastal ze žalu, vůl, rozvedený ženský to tak dělávaj. Jenže několik let po tom, co ho opustil. (Jo a mimochodem, v tý souvislosti odhalil to nejhlubší holčičí tajemství. Byl suveréně první chlap na světě, kterej věděl, jak to prožívaj holky. Absolutní rarita. No, musel uznat, že to vůbec nebylo marný. Až zas bude některá dělat cavyky, jakou že mu prokazuje milost, když mu to dovolí, nezbaští jí to).

Do třetice se konečně převtělil jako chlap. Novinář. Zrovna něco usilovně bušil do psacího stroje. Do toho starodavnýho s kulatými klávesami, akorát že mu to v tu chvíli vůbec jako retro nepřipadalo. Cítil se ohroženě kvůli tomu textu, který psal a zároveň provinile. Neustále přerušoval práci a těkal očima ke dveřím, nebo ven z okna. Z něčeho měl hrozný strach. Za chvíli mu bylo dáno zjistit, čeho se tak obával. Před redakcí zastavilo černý auto, Mercedes-Benz typ 1943 a vyskákali z něj čtyři gestapáci. Tři z nich byli ozbrojený sapikama, čtvrtej šel jen tak na lehko, zřejmě vyšší šarže. Pak už události plynuly jako ve zpomalenym filmu. Těžký, rychlý kroky po dřevěnejch schodech, rána do dveří a už stáli u něj v kanceláři. Herr oberlajtant nahlas předčítal pamflet, kterej Martin zrovna dopsal a rázoval po místnosti. Vojáčci tam stáli v pozoru jako sochy, kvéry připažený. Lascivní teátr, parkety klapaly a skřípaly. Hustá, tísnivá atmosféra. Martin se ale moc nebavil. Veselo mu z toho nebylo. Věděl, že už je po všem, co asi bude následovat. Byla válka. Tentokrát už z toho živej nevyvázne. Netrvalo dlouho a skutečně přišel rozkaz. Ten, kterej nechtěl nikdy slyšet. Měl se postavit čelem ke zdi...Jak to dopadlo, se už nedozvěděl. V momentě, když vyštěkly samopaly se probudil u sebe doma v kuchyni. Ležel na zemi, byl v šoku. Mrzelo ho, že se nedověděl, jaký to je pocit, když člověk zemře. Byl zvědavý, jak se situace vyvine, co bude následovat po smrti. Zajímavý ale bylo, že do poslední chvíle doufal, že se z toho nějakým zázračným způsobem vylíže, že se třeba ty hovada gestapácký netrefěj.

Martin se ještě jednou vyděsil, když se podíval na hodinky. Šokovalo, ho, že bylo teprve devátý. Jeho retrovize tedy nemohla trvat déle než čtvrt hodiny a on byl úplně vysílenej. Počkat, zarazil se, je půl devátý ráno, nebo večer? Chytil se za čelo. Silně krvácelo. Jemu se ale rozsvítilo. Musí být určitě večer, za dvanáct hodin by najisto vykrvácel. Vstal a zavolal si sanitku. V nemocnici na pohotovosti dneska slouží ta semetrika. To zas bude keců.
Kupodivu nebylo. Paní Kočínská ho ošetřila téměř s mateřskou laskavostí. Snažil se jí nakukat, že se praštil o dvířka u linky, která zapoměl že nechal pootevřená. Soucitně mu pohlédla do očí a došlo jí, která bije. Rozšířené zornice by dokázal diagnostikovat i laik. Zklamaně odvrátila zrak a bylo jasné, že mu to nezbaštila. Nicméně to nijak nekomentovala, ani když mu vypisovala neschopenku.