Na skleničku s polobohem

,,Měsíc je ze sýra, to ví přece každý.“ říkává často a ráda jedna moje kolegyně.

Mám ji rád. Tu větu. Dokáže mě vytrhnout ze všední šedé reality a dopřát mi osvěžující doušek fantastična. Něčeho neskutečného, něčeho tak trochu groteskně naivního. Mohl by to být třeba dobrý úvod k nějaké báječné sci-fi povídce, ale nebyl. Tu větu si prý vymyslela ...

Přešlapuju na místě. Měl bych se posunout někam dál. Okusit něco nového. Jiný můj kolega ku příkladu píše sci -fi povídky, se kterými se pravidelně účastní literárních soutěží. A úspěšně. Jeho výtvory pak bývají pravidelně otišťovány ve sbornících. Dostal se dokonce tak daleko, že už sám takové soutěže pořádá. Napadlo mě, že bych se mohl také zúčastnit. Zkusit si to. Jen pro tu legraci.

Třeba mě to někam posune :-)

Ať si prý najdu pravidla na adrese triumvirát.cz,. Soutěž se jmenuje Bleskovka. Téma pro toto kolo je ,,Na skleničku se čtvrtbohem". Hlavně se prý nesmí opisovat, kladl mi na srdce. Každý plagiát bude nemilosrdně odhalen a diskvalifikován. Takže tak jednoduché to zase nebude. Americký seriál Star trek má celkem asi 500 epizod. Na serveru goodreads.com se uvádí, že jenom o Marsu bylo v angličtině vydáno 2639 knih. Bude složité vejít se do mantinelů sci-fi žánru a zároveň přijít s něčím novým, neokoukaným, originálním. Navíc neznám všechno, může se mi klidně stát, že v dobré víře vymyslím něco, co už někdo někdy někde použil, že znovu objevím Ameriku. Za svůj život jsem viděl spousty filmů, přečetl dost knih, které určitě zanechali v mém podvědomí nějakou stopu.

To však nebyl ten hlavní problém, jak se později ukázalo. Další omezení se týkalo délky soutěžního příspěvku, Jak už sám název soutěže napovídal, limit byl stanoven na pouhých 250 slov. Opravdu vražedný limit. Ještě se ani pořádně nerozběhnu a už abych se zastavoval. Tak jsem se té soutěže nakonec nezúčastnil. A protože se říká ,,Škoda každého slova, které nedolehne k oku čtenářovu“, dovolil bych si je publikovat zde.

¨

I.

Na Marsu rostou slunečnice. Obrovské lány rudých květů, jež pro pozorovatele ze Země vytvářejí iluzi nehostinné nekonečné pouště. Stejně tak, na oplátku, může obyvatelům Marsu připadat Země jako modrá planeta. Ale ona přece není jen modrá.....

Vida! Dobrý začátek pro mou sci-fi povídku. Přiznávám, že jsem byl inspirován tou větou mě kolegyně. Jak by to ale mělo pokračovat? V tomto bodě jsem se zasekl na několik dní. Chodil jsem jako bez hlavy a usilovně přemýšlel. Což o to, verzí příběhu jsem vymyslel několik, žádná mi však nepřišla dost originální. Každá mi něco přípomínala, něco, co už někde, někým bylo řečeno.

Například v jedné verzi se mi o ty slunečnice se starají skřítkové. Tedy lépe řečeno, ošklivý skřeti. Vypadají opravdu obludně, měřeno pozemskými kritérii krásy, Avšak navzdory svému vzhledu, jsou to v jádru dobrosrdeční a mírumilovní tvorečkové. Především láskyplně opečovávají své květiny. Své slunečnice. Navíc jsou docela technicky zdatní. Vybudovat zavlažovací systémy by jistě pro ně nebyl problém, ale obávají se, že by takové marťanské kanály mohli zbytečně upoutávat pozornost Země. A tak raději své slunečnice zalévají ručně. Podzemní vodou, kterou nosí ve vědrech. Zásadně zalévají v noci. Na polokouli, která je zrovna natočená ke Slunci a tedy i k Zemi, raději ani nevylézají z úkrytu. Bojí se lidí a ani za nic na světě se s nimi netouží setkat. Už po staletí totiž bedlivě sledují vývoj u sousedů. Z hrůzou si pak vyprávějí některé obzvlášť krvavé historky z dějin lidské civilizace. Poslední kapkou jim pak bylo filmové zpracování Tolkienových knih, Hobita a Pána prstenů,ve kterých jsou skřeti, tvorečkové tolik podobní skutečným Marťánům, zabíjeni obzvlášť krutým a krvavým způsobem. Když pak lidé také získali určité technologické znalosti a začali posílat na Mars sondy, nebyl pro ně problém pochytat je, hacknout jejich počítačové systémy a vysílat na Zem ty ,,správné“ fotografie, spolu s falešnými údaji o marťanské atmosféře, nedostatku vody, nepřítomnosti života....

II.

Nebo jiná verze si pohrávala s myšlenkou času. Popisovala formu života na Marsu, která by se vymykala všem pozemským představám a znalostem. Jednalo by se o obrovský rudý organismus, který by zaplňoval 2/3 povrchu planety. Zároveň by jinak vnímal čas. Život tohoto celoplanetárního jedince by trval miliony let, jediný pohyb, jediný záchvěv srdce pak tisíciletí. Důsledek zpomaleného metabolismu, omezených dávek energie, větší vzdálenosti Marsu od Slunce, řídké atmosféry, menší gravitace atd. Povrch takového těla, by pak jistě pokrývala vrstva prachu, jež by snad mohla být ze Země identifikována jako nekonečná, nehostinná poušť. Takový tvor by si záblesku několika tisíců let lidské civilizace ani nevšiml. Možná by to mohlo být podhoubí, ze kterého vyrůstají plodnice.

Takže přece jenom jest mi dovoleno zvolat: ,, Na Marsu rostou slunečnice. Obrovské lány rudých květů, o které se stará nekonečně opuštěný, osamocený zahradník....“

III.

.. tu noc kdy jsem před usnutím přemýšlel o této povídce. Přemýšlel tak usilovně, že jsem nemohl usnout. Většina lidí v mém okolí už dávno spala....Přišlo to tak najednou. Ani jsme si toho nevšimli. Neustále se zrychlující rozpínání prostoru si vybralo svou daň. Sluneční soustava se bez varování, v jediném šíleném okamžiku ocitla za horizontem událostí. V jejím středu se roztrhlo tkanivo prostoru a nedaleko Slunce se objevila obrovská černá díra. Začala vysávat hmotu ze svého okolí. Nejdřív pohltila Slunce a Merkur.

Čas se zpomalil, nebo snad úplně zastavil, avšak naše biologické hodiny tikali setrvačností dál, ačkoliv se všechny hmotné objekty řítili do nenasytného chřtánu. Větší a hmotnější Země padala rychleji a narazila do Měsíce. Oba objekty se nárazem roztříštily. Veškeré pozemské vodstvo se rozprsklo do prostoru. Miliardy a miliardy kapiček náhle zamrzly. Vyvolalo to dojem chumelenice, akorát že vločky nepadali k zemi, řídili se do chřtánu černé díry. Pevninské desky se rozpadly na menší a menší kry, které rotujíce kolem své osy si mimoděk vytvářely umělou gravitaci. Stále však pokračovaly ve volném pádu.

Nikdo nic nepoznal. Ani já jsem nic nepoznal. Moje kra byla tvořená malým úsekem Prahy 8, částí Nového města a Vinohrad. Normálně jsem vstal a šel do práce. Byl leden, bylo běžné, že sněží. Jasná noc, jen hvězdná mapa se strašně rychle měnila. Po ránu však mívám na spěch. Souhvězdí obvykle nepozoruji. Obyčejná tma, nic nenasvědčovalo tomu, že už nikdy nepříjde ráno.

Potkával jsem ku smrti předurčené bytosti, zombie, bloudící odnikud nikam.

Ostatně tak jako každé ráno.

Když jsem dorazil na firmu a dosedl na židli, na kterou takhle po ránu dosedávám už nějaký ten pátek, všechno bylo najednou jiné. Děsivě temné, depresivní, vymašťené. Počítače nefungovali, nešlo rozsvítit. Nikdo nepřicházel. Literární soutěže, marketingové strategie, projekty i osobní předsevzetí, všechno nadšení a vášeň, všechny ty malichernosti ze mě vyprchávaly .Všechno se najednou zdálo zbytečné. Atmosféra řídla, dýchat bylo stále těžší a těžší.

Náhle mě něco chytilo za rameno a obrovskou silou táhlo pryč.....

… když v tom jsem se najednou probudil ze sna. Nebo snad upadl do kómatu a umírajíc zažíval něco na způsob near death expirience? Kdo ví? Ležel jsem v bílé sterilní místnosti a nade mnou se skláněla mužská postava. Přívětivě se na mně usmívala. Odkud já jen toho chlapa znám?

… a pak mi to docvaklo, Vykřikl jsem překvapením:

,,Panebože, to si ty!.“