Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Mozartovo Requiem

31. 05. 2017 8:09:00
“Vzpomínám si na ty dny, kdy myšlenky rozhodly, že se ztratím z paměti, navždy vymazán..............”

Za žádnou cenu se nehodláme vzdát myšlenky na to, že by naše Já, naše nejdražší ego mohlo přečkat v jakési nefyzikální formě smrt vlastního organismu. Naivně vzhlížíme k reinkarnaci, naříkajíc nad vlastní smrtelností, upínáme se k jakési mlhavé formě posmrtného pokračování našeho bytí, co, když je to ale jen planá naděje? Co když se velcí filozofové východu spletli? Co když je to všechno úplně jinak? Co když je blíž k pravdě text písně Vymazán, dnes už legendární kapely Bratři Orffové, který jsem si dovolil citovat v perexu?

Podle hypotéz lékařských věd lidská duše je, tedy ta část vědomí, která si uvědomuje sama sebe, je, či spíše není, nic víc než druh krátkodobé deklarativní paměti. Jistý druh projevu akce a reakce neuronových synapsí v lidském mozku. Psychologové, tedy ti, jež nerozporují tento fyziologický poznatek, se přiklánějí k názoru, že fenomén, který bývá označován termínem ego, se evolučně nejspíše vyvinul z pudu sebezáchovy. Tečka. Lidská duše při našem narození nepřichází odnikud a ani se nikam nepřevtěluje po naší smrti.

Ani by to snad nebylo technicky možné. Každá lidská osobnost je jedinečná, neopakovatelná. Připomínám, nejsou to data uložená v polovodičové paměti, která mohou někam odtéct elektrickým proudem. Takže, abychom mohli zachránit lidskou duši z potápějící se bárky umírajícího mozku, potřebovali bychom vytvořit detailní otisk této jedinečné konfigurace neuronových sítí; jedinou správnou z nekonečného množství možných kombinací. Mozek člověka je nejsložitejší a nejuspořádanější struktura ze všech dosud objevených struktur v široširém vesmíru. Vytvořit jeho funkční prototyp by vyžadovalo existenci minimálně stejně složitého média. V úvahu je ještě nutno vzít fakt, že by takové médium muselo být neustále a všude přítomno, neboť jak se říká, smrt číhá za každým rohem. Nic takového dosud nebylo objeveno, ani velmi citlivými lékařskými přístroji. Lidské tělo bylo jimi prozkoumáno na cimpr campr, nezbývá už mnoho možností, kde by se něco takového mohlo vyskytovat. Zbývá mikrosvět podplanckovských, extrémně mrňavých délek, a tam vládne kvantová mlha. Bohužel, v tomto bodě musím být skeptický.

... prostě se smiřme s tím, že už navždy jsme, budeme, jen pouhou vzpomínkou. Je tu ale ještě jedno ale ...

Já osobně si dobře pamatuji dobu před deseti, maximálně dvaceti lety. Starší vzpomínky výrazně vybledly. Netvrdím, že si ze svého dětství nepamatuji nic, ale mnoho toho není. Má nejstarší opravdu autentická vzpomínka je panika, že se mi ztratila maminka, po té když jsem na svých objevitelských toulkách sám prošel ulicí, ve které kdysi bydlela babička a došel až do dvě stě metrů vzdálené zahrady. Mohli mi být tak dva roky? To už si nepamatuji přesně. Určitě jsem ještě nechodil ani do školky. Je to logické, kapacita lidské paměti je omezená, starší nepotřebné informace bývají přepsány aktuálními, přesto lze věřit, že se všechny vzpomínky neztrácí nadobro. Někde, v nejhlubších strukturách podvědomí, někde tam jsou uchované. Hypnotická regrese dokáže divy. Nejsou nijak vzácné případy, kdy psychoterapeut dokáže v hypnotickém stavu vyvolat vzpomínky z raného dětství, dokonce vzpomínky na porod, nebo na dobu před narozením, tedy zážitky plodu v lůně matky.

A to není všechno, v populárně naučné literatuře se vyskytují odkazy na experimenty, ve kterých se podařilo hypnotickou regresí zajít ještě dál. Pokořit limit buněčného života v embryonální fázi a vyvolat též vzpomínky na minulé životy. Tedy vzpomínky, které dle výše zmiňovaných moderních fyziologických poznatků určitě nemohou být uložené v neuronových sítích hypnotizovaného. Anebo snad mohou?

Pomiňme jednoduché vysvětlení; jistěže lidský mozek dokáže ve spánku produkovat sny, které mají s realitou také pramálo společného. Stejně tak samozřejmě může ve stavu hypnózy produkovat vize, které zkoumané ego projektuje například do kulis antického Říma. Druhá možnost je genetická neboli rodová paměť. Její existenci se nedávno podařilo experimentálně prokázat biologům Kerrymu Resslerovi a Brianu Diasovi z Yerkes National Primate Research Center. Spáchali na laboratorních zvířatech experiment, který potvrdil, že traumatizující zážitky mohou měnit informaci uloženou v genech a přenášet tyto změny do dalších generací. Více info o jejich výzkumu zde:

http://procproto.cz/zajimavosti-a-novinky/vedci-dokazali-ze-rodova-pamet-existuje/

Samce myší vypustili na plochu, do níž byl zaveden proud. Ten v pravidelných intervalech pouštěli, což myši bolelo a snažily se utéct. Elektrické šoky do tlapek provázela vždy vůně ptačí třešně, konkrétně její hlavní složka, acetofenon. Po četných pokusech je přestali mučit bolestí a do prostoru pouštěli pouze vůni. Když ji myši ucítily, snažily se před ní prchnout. To nejzajímavější se stalo v následující etapě. Myši, které se účastnily experimentu, měly potomky. Ty rány proudem nedostávaly a nebyly ani vystaveny účinkům acetofenonu. Když později tuto vůni ucítily, prchaly před ní stejně jako jejich rodičové. Stejným způsobem se chovala i další generace myšat.

Musíme si uvědomit, že dědičnost toho ovlivňuje v lidském těle hodně . Předepisuje, jak má vypadat každá kůstka, jaký má mít tvar a polohu, strukturu každé vlásečnice, proč by genetika neměla ovlivňvat také strukturu neuronových sítí. Někdo spočítal, že DNA člověka pojme informace tak zhruba v řádu terabytů. To je dost velká porce na to, aby kromě užitečných receptů na stavbu organismu, mohla obsahovat fragmenty oné rodové paměti. Tedy vzpomínky, které by mohli přesahovat empirickou zkušenost jedince.

Téma rodové paměti je dobře rozvinuto v úchvatném, osmidílném románu Jean M. Auel “Děti země.Auel v románu často pracuje s genetickou rodovou pamětí neandrtálců. Zřejmě se nechává inspirovat archeologickými nálezy lebek tohoto lidského druhu, který měl vyhynout někdy před 35 tisíci lety.Objem jejich mozkovny, jak se uvádí, v průměru dosahoval hodnoty téměř 1500 cm3, což je, když se to vezme na proporce, ve srovnání se současnu populací nadprůměrná hodnota .Neandrtálci byli mnohem menší, odhaduje se, že dosahovali průměrného vzrůstu jen asi 165cm. Auel do jejich nadprůměrně velké lebky umisťuje právě nadobyčejně vyvinutou rodovou paměť. A hrdinové románu ji dovedou velmi dobře využívat. Například ranhojčka kmene Klanu velkého medvěda zde čerpá znalosti o bylinách a o různých nemocech, zraněních a způsobu jejich lěčení, které jsou zde zaznamenány na základě zkušeností mnoha generací jejích předků. Šaman tlupy Kreb využívá rodové paměti k regresím do minulosti, ve které hledá inspiraci pro různé rituály a nachází precedens pro rozřešení různých sporů mezi členy tlupy, nebo rozhodnutí jak reagovat na neobvyklé události.

Asi nejúchvatnější zážitek a jeden z vrcholů románu se odehraje při pravidelném setkání tlup Klanu velkého medvěda, které se koná jednou za sedm let. Setkání vrcholí spiritualistickou seanci všech šamanů, při které hraje velkou roli rovněž nápoj z kořene durmanu obsahující psychotropní látky. Kreb, nejvrchnější šaman všech šamanů nás provede meditativní stezkou evoluce. Zažijeme pocity všech obratlovců, tak jak v průběhu evoluce vznikaly, první nadechnutí se atmosférického kyslíku latimerií, autentický, bezprostřední strach z veleještěrů apod.

Je to úchvatné, procítěné vyprávění, působí to téměř autenticky. Jean M. Auel o způsobu života našich pravěkých předků referuje tak uvěřitelně a do takových detailů, že se mi skoro chce uvěřit, že si to jen nevymýšlí, že to všechno prostě musela zažít na vlastní kůži, že je s tou dobou musí být spojena nějakým poutem. Buď nám Auel převypravujesvou vlastní zkušenost s regresí do minulého života, anebose dokázala na tento pravěký kanál rodové paměti rovněž napojit. Z logiky příběhu, jestliže si takto neandrtálci předávali své poznatky desítky tisíc let, proč by tento trend nemohl pokračovat až do současnosti, dalších 30 až 40 tisíc let?

Jistě, že je příběh z 99% vyfabulovaný, ale nemohla být právě ona inspirace, ona intuice, která vedla autorčino pero, otevíráním nejhlubších vrstev podvědomí, čtením v neuronových sítích, které snad mohly být utkány podle návodu v DNA kódu.

Nakonec, když se smíříte s definitivou vlastní smrtelnosti, není to tak zlé. Tomu kdo, zde zanechává prosperující potomstvo, se odchází ještě lehčeji. Snad s vědomím toho, že tu po nás něco zůstane - naše geny. Dětská mysl je přece jenom po narození z větší části kniha bílých nepopsaných listů. Je na nás, na rodičích, jaké vzpomínky budou do její první kapitoly vepsány. A vida, přece jenom svého druhu převtělování, po rodové linii. Tedy, žádná karma, žádná nirvána, genetika, to je to oč tu běží.

Avšak, kdo nebyl obšťastněn potomstvem, může se i jinak zapsat do paměti lidstva. Nevědomí je považováno za původce imaginace, kreativity a intuice. Tím se konečně dostáváme k tomu Mozartovi a nezapomenutelnému závěru Formanova filmu Amadeus. Génius umírá a z posledních sil diktuje Salierimu nesmrtelné tóny. Jako by jeho život došel v té symfonii k naplnění. Jakoby by ty noty vycházeli z nejhlubších vrstev vědomí, ze samotného jeho nitra stvoření.

Představte si že žijete v 18.století, věříte v posmrtný život, věříte v převtělování. A to že Mozart takovou víru měl, je dobře patrno i z jeho dalších děl. Například v Don Giovannim jeho otec vstane z mrtvých. Věříte, ale přece pochybujete. Jak na to? Jak své ego nechat přežít fyzickou smrt organismu? Přemýšlí Mozart v posledních okamžicích, když už ví, že umírá. Celý jeho život byla hudba, miloval ji nade vše a snad proto doufal, že právě ona se může stát tou propustkou na věčnost, branou k nesmrtelnosti duše. Snad proto chtěl vytvořit dokonalé, nezapomenutelné dílo, které navždy odolá zubu času. Zpověď natolik intimní, že vytvoří takřka přesný otisk vlastní duše. Mozartovo Requiem je odpověď stvořiteli, vyvzdorování si nesmrtelnosti zoufalého pomíjivého ega.

Tak a teď jděte a poslechněte si to, poslechněte si Mozartovo Requiem....co tomu říkáte? Když ho posloucháme, všichni se v té chvíli stáváme tak trochu Mozartem. Slyšíte, cítíte to tam?

Obr v perexu je screenshot z filmu Amadeus

Autor: Stanislav Salvet | středa 31.5.2017 8:09 | karma článku: 10.78 | přečteno: 256x

Další články blogera

Stanislav Salvet

Okultistický spolek

Dneska budu psát hodně o pocitech. O pocitech, o intuici, o představách a snech, které někdy umí překročit stín spánku a zhmotnit se též v bdělém stavu. Taky trochu o strachu a bázni, o takovém tom mrazením v zádech...

3.5.2017 v 9:40 | Karma článku: 10.90 | Přečteno: 420 | Diskuse

Stanislav Salvet

Stopy ve sněhu/Footprints in snow

Psychoarktická bilingvní báseň/ psycho-arctic bilingual poem................................................

9.4.2017 v 21:52 | Karma článku: 6.08 | Přečteno: 122 | Diskuse

Stanislav Salvet

Hračky a jejich osudy

Co se děje s hračkami, když už si s nimi děti nehrají? Když je někde pohodí, ztratí, opustí, zapomenou? Podařilo se mi zdokumentovat osudy několika hraček, které již neslouží svému původnímu účelu. Nejsou to pěkné obrázky....

26.3.2017 v 14:04 | Karma článku: 11.69 | Přečteno: 253 | Diskuse

Další články z rubriky Věda

Dana Tenzler

Velké Finále, díl 2. – přílet Cassini k Saturnu a přistání na Titanu

Je největší, nejtěžší a nejkomplexnější sondou, jakou kdy NASA vyslala do vesmíru. Za pár měsíců ji čeká velkolepý pohřeb, až bude navedena do nitra planety Saturn. Připomeňme si velkolepou misi, která demonstruje schopnosti naší

26.6.2017 v 8:00 | Karma článku: 14.89 | Přečteno: 234 | Diskuse

Libor Čermák

Za tajemstvím červnových obrazců v obilí

Jaro pomalu končilo a s letním slunovratem se přiblížilo léto. A i toto období bylo zajímavé na výskyt tajuplných obrazců v obilí. O tom přináší informace moje další vydání svého agrosymbolového zpravodalství.

24.6.2017 v 15:46 | Karma článku: 13.29 | Přečteno: 408 |

Jita Splítková

Jejich malý svět

Ti dva pánové měli velké sny a v nich byl malý, maličkatý svět... nanosvět... a jeden z nich o něm sní dál

22.6.2017 v 9:28 | Karma článku: 7.13 | Přečteno: 219 | Diskuse

Dana Tenzler

Velké finále díl 1., Cassini-Huygens a jeho nelehká cesta k Saturnu

Je největší, nejtěžší a nejkomplexnější sondou, jakou kdy NASA vyslala do vesmíru. Za pár měsíců ji čeká velkolepý pohřeb - bude navedena do nitra planety Saturn. Připomeňme si velkolepou misi do vzdálené části sluneční soustavy.

22.6.2017 v 8:00 | Karma článku: 19.04 | Přečteno: 270 | Diskuse

Jiří Turner

Je pan Čermák potomkem lidoopů a mimozemšťanů?

Může to vypadat, že jsem si na pana Čermáka nějak zasedl, ale jelikož jeho smělé teze nelze napadnout přímo v diskusi a jsou patrně i tací, kteří se s nimi ztotožňují, dovoluji si na jeho bizarní článek reagovat vlastním článkem.

21.6.2017 v 17:55 | Karma článku: 20.06 | Přečteno: 845 | Diskuse
Počet článků 147 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 901

Vždycky mě zajímalo kdo jsme, odkud přicházíme, jak funguje náš svět. Někdo si luští sudoku, já si luštím vesmír. Snažím se najít pravdu, nebo alespoň svůj názor.

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Co právě poslouchám

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.