Fraška o tulákovi
Nechlastal, NEHULIL, nechodil za děvkama, nezaspal. Teď se cejtim, jakoby...
...mi ujel vlak.
Pětadvacet let jsem leštil manažerům sandále, abych pak pomalu neměl na žrádlo...a voni si jezdili ve drahejch autech, lítali na drahý dovolený...Tak dost!
Dneska pojedu já!!!
Dneska jsem totiž naposled mladej, od zejtra už jen budu čekat na zubatou. Dneska to chci naposled rozjet, naposled si to užít, sbalit nějakou babu, vypadnout z tohohle zaplivanýho nádraží, zaplivanýho města, zaplivanýho skladu...
...jenže mi ujel vlak.
Je ráno, studenej vzduch se mi zařezává do plic, roztahuje je. Poslední živou věc na tomhle nádraží, v tomhle ohavným kousku světa. Sedim na lavičce, lapám po dechu, vedle mě vobrovskej těžkej kufr, sotva jsem ho sem dotáh...
Kolem mně se líně trousí stará bezzubá bába. Nabírá odpadky na lopatu, nahrnujíc je koštětem. Šmejdí tam a tady. Tu a tam. Práce je poslední zoufalý pokus dojít ke koruně. Najednou se zarazí, vohne se. Ulovila vajgla. Tříčtvrtečního. Sedá si ke mně, aby ho VYHULILA.
Tak už je to tady. Zubatá. Už si pro mě přišla.
Ko-ne-čná.
Chce se se mnou dát do řeči. Já nechci. Pche! Cigareta mi najednou smrdí. Odvracím se. Mám chuť zmizet, kufr mě ale drží na místě, kam jinam bych se s nim taky dřel.
Na vlak už nečekám. Beztak už žádnej vejlet nestihnu. Nikam už ani jet nechci.
Rozdám lidem dárky, aby žili líp, než jsem žil já, aby tu po mně něco taky zůstalo. Do hrobu si to nevemu.
Otevírám ten obrovskej kufr a vytahuju smyčec po tátovi. Čtyřicet let jsem ho neviděl - bejval větší, smrskl se, než jsem vyrostl.
,,Vemte si ho, paní. Je to vzácná relikvie.“
Bába ho drží v jedný ruce, v druhý má furt toho vajgla. Chce si ho prohlídnout. Ruce se jí třesou, nejde to. Nehtem vod palce si zkouší brknout, vajgla ve vidlici mezi ukazováčkem a palcem. Nedá ani tón. Nezní to. Smyčec sám o sobě nikdy nezní, pomyslel jsem si, to až když rozezní ty struny, krávo. Nahlas jí to ale neřeknu, mám vrozenou úctu k člověku, jen nechápavě kroutím hlavou. Vrací mi ho, chraplavým VYHULENÝM hlasem povídá:
,,Nech si to, k čemu mi to bude? Jsem už stará bába. Kdybys mi dal radši kilo na cigára.“
Smutně típá vajgla, DEFINITIVNĚ DOHULENÝHO. Zvedá se, aby ho po sobě zametla a pak se postupně odšourává ve scény.
Přijel vlak. Zastavil se skřípěním brzd, miluju ten zvuk, ucpal onu díru vedle nástupiště a vyvrhnul ven chodce. Jednoho chodce. Mlaďoučkýho. Na uších vobroský sluchátka, na tvářích se mu čepejřil děsně drsnej plnovous. Vedla ho nejkratší cestou ven z nádraží. Držel si svou lajnu, to voceňuju, neviděl, neslyšel, nevnímal. Sám sebe jsem se ptal: Je VYHULENEJ, nebo není?
Nestačim si všimnout, už se zase hrabu v kufru. Musí to bejt rychlá akce, řikám si, abych ho vůbec stih, než mi zmizí z obzoru. Namátkou vytahuju sušenej čtyřlístek. Slisovanej z knížky pohádek vod Karla Jarolíma Erbena, ze který mi vždycky před spaním četla máma.
V posledním možným okamžiku mu ho narvu před ksicht.
,,Tu máš, mladej, to je pro štěstí“
Rozpadl se na prach, když po něm zvědavě a lačně hmát. Z prstů mu zůstala trčet jen tyčka.
Povedlo se. Na kratičký okamžik jsem získal jeho pozornost. Jen neusnout na vavřínech.
,,Nemáš radši nějaký prachy, kámo?“
Pokrčili jsme na sebe rameny, nejdřív já na něj, pak von na mně, zahihňal se a vodkráčel vstříc svýmu čerstvě započatýmu životu.
Jo a VYHULENEJ nebyl. Zatím. Když mě míjel, všim jsem si, že má za uchem nenačatýho jointa.
A tak to šlo celej den.
Tlustá zrzatá pani odmítla baletní střevíček. Mám ho po sestřičce, tančila, ještě když byla malá. ,,Děláte si ze mně prdel?“ Rozčílila se, ale stačilo pár chlácholivých slov a za chvíli jsme spolu ujížděli na vlně hysteckého sdílení peripetií nešťastného života samoživitelky , v hodně širokým obětí. Prý by potřebovala potkat někoho, kdo by dělal tátu dětem, sama už je nezvládá a pro sebe chlapa. HULILA by, nemá komu. Rozbrečela se mi na rameni. Pláč je nakažlivej, rozvzlykala mě taky, pobuleli jsme si spolu. Dotek ženskýho těla chutnal, i když ne bůhvíjak dokonalýho, ale nedoplakali jsme to spolu.
Koutkem oka jsem totiž zahlíd luxusní blondýnu. Pochodovala kolem nás jako mažoretka, jenže vostrým tempem i lampy se za ní otáčely.Nepatřila sem, do těhle ubohejch kulis, vetřelec z jiný planety. Koukala odsud co nejrychleji zmizet, jako by se styděla tudy procházet, navyklá HULIT ve vyšších sférách. Nehleďela napravo ani nalevo; nekompromisně zamířila ku východu z nádraží. Zůstala po ní dlouhá žíznivá čára; nezaměnitelný odér voňavky. Tak hustej, že byl skoro hmatatelnej.
Tu jsem musel dostihnout, tu jsem musel dostat, ať to stojí, co to stojí. Jenže, co bych jí tak mohl nabídnout? Já?! Chrastítko? Mám ho odjakživa, nejstarší a nejmilejší relikvie. Už ani nevím, od kdy a od koho ho mám. Vyskočil jsem, jako bych přised připínáček, jenže jak jsem tak rychle vyskočil, začalo se mi chtít chc... čůrat.
{Všimněte si, prosím, že literární hrdinové nikdy nekonají svou potřebu. Od června 2000 jsem přečetl zhruba stošestnáct knížek a nikdy nikdo v nich, ani nejdou, nešel na záchod. Je čas to změnit. Je čas prolomit to tabu. (Já si to můžu dovolit, je to můj blog, a trapnej už jsem stejně dost s tim HULENÍM. [Jedno močení na tom nic nezmění])}
A jak jsem tak močil, mušle plná vajglů, došlo mi, že byla tak luxusní, že nic luxusnějšího než peníze, pro ní nemůže existovat. Jenže těch jsem moc neměl.
Ty vole! Ty si zapomněl koupit dětem bonbóny!
Docvaklo mi, když jsem se vracel vod pisoárů. Sypal jsem si popel na hlavu a závistivě pozoroval tři bezstarostně poskakující zrzatý hlavy.
Nejluxusnější dar v životě člověka je dětství.
Z mejch stárnoucích, od kouře zežloutlejch očí ukápla slza vzpomínek. Když dopadla na rozpálenej asfalt, zasyčela. Věděli jste, že pláč ve vesmíru bolí? Ve stavu beztíže slzy nikam neodtékají, zůstávají v slzných kanálcích. Ve vesmíru se tedy plakat nedoporučuje. Holt zde není prostor pro citečky.
Pak tu byl ještě pan doktor. Ve vobnošeným kabátě, díry v podpaždí, kterými mu vyčuhoval bílej plášť. Bejvalej pan doktor, toho času na penzi. Nikam nejel, jen se procházel. Času má dost, doma to zná, tak se courá. Dával jsem mu paličku na buben, skrz na skrz načichlou kouřem, vod jednoho hodně VYHULENÝHO bubeníka, z jedný MARIHUANOVÝ kapely. (Mýho bráchy). Nechtěl jí, tu tyčku. Tak jsem mu nabídnul aspoň cíčko. Taky ho nechtěl. Jako lékař KOUŘENÍ nedoporučuje, který prý navíc leze do peněz, kdybych mu ty prachy, co jsem utratil za cigarety, radši dal.
Co furt všichni maj s těma prachama?
Dostal jsem vzteka, tak jsem si rejp, jízlivě se ho zeptal, jestli už doktoři dostali vod eráru přidáno. Následovalo polknutí, suchej vzdech a jen stručná lékařská odpověď.Rozpočtově se prý zase škrtá. Nasadil buřinu, omluvnej úsměv. poděkoval a odešel.
Bylo mi trapně. Neměl jsem to říkat, neměl jsem se ho takhle ptát. Nezasloužil si to. Tisíc let pomáhal lidem od jejich bolesti, od jejich nemocí a vyneslo mu to než jen ten starej, roztrhanej, vošuntělej kabát...
Sedl jsem si zpátky na lavičku ke svýmu kufru. Už se stmívalo, dal jsem si posledního práska, to už se mi klížila víčka a za chvíli jsem usnul, citově naprosto vyčerpán.....
Zdálo se mi, že tu byl zajíc v uniformě. Ten z Jen počkej zajíci. Bojácně přede mnou ustupoval a já za ním, s nataženou rukou, na dlani další dárek, dudlík. Krok sun krok, on zpátky a já zas za ním. Vydrželo nám to celou noc.
Spal jsem asi šest hodin. Nad ránem zas ta bába s koštětem, pookřála, když mě spatřila. Míří si to rovnou ke mně...
...kolem proletěl anděl, na křídlech holubic a šíleně se chechtal.
Tak jo. Tak povídej, co máš na srdci? Jmenuje se Maruška a má taky takovýho syna, taky takový hovado, jako jsem já....
Stanislav Salvet
Zavřeli hospodu
Je to tragédie. Už tomu bude skoro rok. Rok, který nám přinesl tak málo radosti. Rok života, který nám nikdo nevrátí...
Stanislav Salvet
Dívka ze snu
S neznámou dívkou u kiosku na pláži. Rozkošné kulaté stolečky se slunečníkem. Popíjíme brčkem drink ze skleničky s hodně širokým lemem a hodně vysokou stopkou. Taky se slunečníkem.Tlemíme se na sebe, švitoříme.
Stanislav Salvet
Jak se rodí vlkodlak
Bílá pláň, pokrytá čerstvě napadaným sněhem, vyvolává v lidské duši klid a mír. Je zima, listnaté stromy dávno svlékly svůj šat. Mrazu čelí jen holými větvemi, zatímco mízu stáhly ke kořenům.
Stanislav Salvet
Hledání nadpozemské inteligence
Odpověď na životní výzvy: Je třeba k nim přistupovat opatrně a uvážlivě. Rozjíždět se pomalu a s rozvahou. Nepřepálit start, ať zbude hodně sil do cílové rovinky.
Stanislav Salvet
Oféliin hrob
Hamlet není jen o Hamletovi, příběh Ofélie je snad ještě dojímavější. To se pak verše z rozechvělé duše jen sypou...
Stanislav Salvet
Schrodingerův bůh
polemika s knihou Tomáše Halíka Divadlo pro anděly - život jako náboženský experiment.................
Stanislav Salvet
Pekelná brána na Housce
Svět je kruté, nemilosrdné a temné místo. Místo, ze kterého není kam utéct. Kdyby to tak šlo, alespoň na chvíli, někam do světa fantazie, kde by lesní potůčky zurčely a mezi nimi víly by tančily, sotva zahalené závojem
Stanislav Salvet
Hradební je naše
Historická jádra, srdce našich měst, ztrácejí své kouzlo. Pomalu, ale jistě se z nich vytrácí genius loci.Stávají se z nich skanzeny, výkladní skříně...
Stanislav Salvet
Slzy jednorožce
Ve starobylém lexikonu radí dávný rádce, jak uhranouti ženu, by svolna byla k lásce....................
Stanislav Salvet
Mozartovo Requiem
“Vzpomínám si na ty dny, kdy myšlenky rozhodly, že se ztratím z paměti, navždy vymazán..............”
Stanislav Salvet
Okultistický spolek
Dneska budu psát hodně o pocitech. O pocitech, o intuici, o představách a snech, které někdy umí překročit stín spánku a zhmotnit se též v bdělém stavu. Taky trochu o strachu a bázni, o takovém tom mrazením v zádech...
Stanislav Salvet
Stopy ve sněhu/Footprints in snow
Psychoarktická bilingvní báseň/ psycho-arctic bilingual poem................................................
Stanislav Salvet
Hračky a jejich osudy
Co se děje s hračkami, když už si s nimi děti nehrají? Když je někde pohodí, ztratí, opustí, zapomenou? Podařilo se mi zdokumentovat osudy několika hraček, které již neslouží svému původnímu účelu. Nejsou to pěkné obrázky....
Stanislav Salvet
Jedna velká rodina
Minulý týden se o mně pokoušela chřipka. Shodou okolností se mi do rukou dostala knížka fejetonů Lewise Thomase s názvem "Životy buňky" a s podtitulem "Poznámky pozorovatele biologie."
Stanislav Salvet
Vrtulník
Dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd dd
Stanislav Salvet
Betlémská hvězda
Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha a to slovo bylo Bůh. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. A to světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila.
Stanislav Salvet
Zuby stroje času
,,Spravedliví bojují se svými hříchy i ve spánku, kdežto hříšníkům se ve snech plní jejich přání...”
Stanislav Salvet
Denní dávka tvarů
Stromy, lidé, planety, každý musí mít svůj tvar. I tvaroh má svůj tvar. Tvary vládnou světu. Kdo nemá tvar, jakoby nebyl. Tvarama se člověk učí. Bez tvaru do hospody nelez. Kolik tvarů máš, tolikrát si člověkem.
Stanislav Salvet
Musculus maximus gluteus
Řekněte ,,prdel", bude legrace!! ....................................................................
Stanislav Salvet
Noc s madonou
Nebudeme to dramatizovat, řekl jsem si, prostě jsem to podělal, to se nedá nic dělat. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí, jak praví známé přísloví...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 154
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 902x
Seznam rubrik
- Studnice moudrosti
- Literární orgie
- O duši z duše
- Kosmologie s bohem
- Křesťanský koutek
- Technologie a její oběti
- Bibliofilium
- Podzemnice olejná
- Suprfotky
- Hlava v koši
- Láska z Assisi
- Osobní