Návrat ke kořenům

Miluju konspirační teorie. Rád se jimi nechávám fascinovat. Baví mi si s nimi pohrávat, převalovat v hlavě složité myšlenky, ze kterých jsou sestaveny, kutálet je tam a zase zpátky, zažít s nimi trochu příjemného mrazení v zádech a když se omrzí, navždy na ně zapomenout....

… a přece, některé z nich mě dokázaly zaujmout natolik, že se mi je z hlavy nepodařilo vymítit úplně a jen tak se mi to asi nepodaří. Jak by se vám například líbilo, kdyby kdysi v dávné prehistorii kdosi manipuloval genetickým kódem našich předků?

Náš příběh začal zhruba před 25 tisíci lety v době ledové. Dle archeologických nálezů se předpokládá, že v Evropě tehdy žily současně dva různé druhy lidí, nebo řekněme raději dvě lidské rasy. Homo sapiens neanderthalis a Homo sapiens sapiens. Hypotézu potvrzuje například kostra dítěte nalezená roku 1999 v Portugalsku, která vykazuje znaky obou biologických drůhů a jejíž odhadované stáří je právě přibližně 25000 let. Přesto je skutečnost zřejmě jiná, genetický výzkum doměnku nepotvrdil. Zdá se, že neandrtálci nejsou ani našimi přímími předky.

,,Nějaký příspěvek neandrtálců ke genomu současných lidí nalézt lze, ale je každopádně spíše zanedbatelný“ tvrdí amercký antropolog Erik Trinkaus, který měl tu čest zmíněnou prehistorickou kostru zkoumat. Totiž kdyby neandrtálci byli našimi předky, museli by se jejich geny nějak projevit i v našem fenotypu. Fyzicky dnes vypadáme skoro stejně, jako jsme vypadali v době, když ještě koexistovali obě skupiny. Pokud by stopy po genech neandrtálců někde zůstaly, bylo by to zřejmě v Evropě. Jenomže analýza genů současných Evropanů dle pana Trinkause toto nepotvrzuje: ,,Evropané mají velmi nízkou "genetickou hloubku", jejich genetické kořeny nesahají tak hluboko do minulosti. Kterýkoliv Evropan, jenž žil před dejme tomu pěti tisíci lety, může být teoreticky předkem všech Evropanů žijících dnes.(1)“

Český antropolog Pavel Houser k tomu poznamenává: ,,Evropané jsou spíše potomky zemědělců přišlých z Blízkého východu, než paleolitických lovců mamutů - tedy lidí, kteří přišli do styku s neandrtálci.“

Nerad bych překrucoval argumenty pánů genetiků, ale zdá se mi, že podobné závěry vrací na jeviště seriózního výkladu dějin Adama a Evu. Není mi známo, jestli byl antropolog Houser nábožensky založený, tedy zda nebyl předpojatý, když navrhl umístit prakolébku všech Evropanů do oblasti Blízkého východu. Totiž, pan Houser není první, koho něco takového napadlo. Bible tuto jeho domněnku doslovně potvrzuje. V kap. Genesis je Eden lokalizován (Gen 2-14) mezi řeku Eufrat a Tigris, tedy do oblasti Blízkého východu.

Myšlenku na sloučení biblické a antropologické hypotézy o původu člověka dále rozvíjí židovský spisovatel Chaim Cigan ve své knize Altschulova metoda. Upozorňuje na to, že Bible je plná podobenství, která byla napsána tak, aby byla pochopitelná pro starověkého člověka. Přesto snad půjde biblická symbolika přeložit do jazyka moderní doby. V duchu těchto úvah lze nahlížet na biblický ráj jako na genetickou laboratoř, ve které byli Adam a Eva uměle vytvořeni. Respektive naklonováni, po té, co byla optimalizována dědičná informace. Jinými slovy, člověk také patří do kategorie GMO plodin, které sám vyšlechtil.

Jakoliv se nám tato myšlenka příčí, úvodní kapitola Bible ji v podstatě potvrzuje. Nebo přinejmenším nevyvrací. Právo na titul praotce si vlastně zasluhuje pouze Adam. Eva, byla stvořena až ze žebra Adamova. O této skutečnosti referuje verš Gen 3-21. Jak je zde uvedeno, ono žebro mu bylo odebráno v hlubokém spánku, což mimochodem jasně referuje k současným lékařským postupům, během zákroku byl Adam v celkové anestezii. Zkusme ješte trochu více zapojit fantizii a představme si, že Eva byla vytvořena z Adamových kmenových buněk- s letmou znalostí genetiky si pak můžeme odpovědět na celou řadu otázek týkajících se biblické legendy původu člověka: Proč Stvořitel ze všech Adamových tkání vybral právě žebro? Za prvé, žebro ,,anatomicky“ patří do skupiny dlouhých kostí a jako takové obsahuje kostní dřeň. Respektive ten správný druh kostní dřeně, mezi jejíž buňkami lze nalézt ty správné buňky - dospělé (orgánové) kmenové buňky ASC. Z těchto kmenových buňek lze vypěstovat jakoukoliv jinou tkáň lidského těla. A za druhé, kterou jinou dlouhou kost může jedinec k životu méně postrádat než právě žebro?

Další biblický verš, který lze přeložit do jazyka moderní vědy nalezneme v Gen. 2-7, cituji:,,Bůh z prachu země zformoval člověka a do jeho chřípí pak vdechl dech života.“ Touto větou lze odbýt celý proces evoluce, tvrdí dále ve své knize Chaim Cigan. ,,Od prachu Země“, tedy neživé hmoty se lze snadno evolučně prokousat až k aminokyselinám, dále pak k RNA a DNA. Čistě darwinisticky vzato, proč bychom si nemohli v roli ,,dechu života“ představit genetický kód? Jinými slovy, mělo-li být ono ,,vdechnutí života“ pouze literárním popisem evolučního procesu, pak tento citát z knihy Genesis povyšuje evoluci na proces, na jehož konci měl cíleně vzniknout inteligentní tvor.

Výčet analogií tím ale nekončí, pátrejme dále. Další stopou po které se v Bibli můžete vydat, chcete-li usvědčit stvořitele z genetických experimentů na lidech, je dlouhověkost praotců. Sám Adam se dožil 903 let. Metuzalém dokonce 969. Legendární Noe se dožil požehnaného věku 500let. Jeho otec Lámech, mimochodem syn Metuzalémův se dožil ještě vyššího věku 777 let. Jak to, že průměrná délka života dnešní populace sotva dosahuje desetiny těchto hodnot? Co se stalo? Jedná se o metematický překlep, nebo se průměný lidský věk od těch dob dramaticky snížil? Jednu z možných ddpověďi se opět dočteme v Bibli. Dlouhověkost však byla člověku záhy odňata Stvořitelem. Událost zaznamenává Gn 6 verš 1 -3 :

Když se lidstvo na zemi začalo množit a rodily se jim dcery, 2Boží synové viděli, jak jsou lidské dcery krásné, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. 3Tehdy si Hospodin řekl: „Můj Duch nezůstane v člověku navěky – je to koneckonců smrtelník! Ať jeho život trvá jen sto dvacet let.“

Po té, co byly objeveny genetické příčiny stárnutí, zejména tkzv. exprese genu dlouhověkosti, získává tato legenda nový, obzvláště děsivý odstín. Stvořitel se zřejmě zalekl hrozícího přelidnění a jal se nějakým způsobem zabránit přemnožení lidské populace, ve které mohla dlouhověkost praotců eskalovat. Protentokrát však zvolil méně drastické řešení, než později při Potopě.

Náš výčet by nebyl úplný kdybychom se nezmínili o dědičném hříchu. Tento hřích je stav nedokonalosti, který následoval poté, co Adam a Eva projevili první neposlušnost v Edenu. Podle křesťanů se tato vlastnost, nedokonalost, předává člověku v okamžiku početí a přechází z generace na generaci bez možnosti ovlivnění. [zdroj wikipedia]

Ještě než se pokusíme nalézt průnik genetiky a teologie dědičného hříchu, připomeňme si ještě základní body teorie sobeckého genu. Smyslem života je ,,pouhý“ boj o přežití. Evoluční proces pak vítězstvím nejsilnějšího, nejschopnějšího (a nejsobečtějšího) živočšného druhu. A že je to vítězství vskutku krvavé dokazují dějiny lidstva. Přehlídka krvavých masakrů, lží a úskoků. Jistě, altruismus v lidské společnosti existuje, ale jedinci jsou schopni altruistického jednání pouze tehdy, pokud jim přinese nějaké výhody. Jedinec nikdy nenadřazuje zájmy skupiny nad zájmy osobními. Proto ten název: teorie sobeckého genu.

Lze vymyslet přiléhavější definici dědičného hříchu než nabízí teorie sobeckého genu? Byl to vlastně takový omyl. Bůh samozřejmě nechtěl zrodit zrůdy, vráždící jedna druhou. Patrně brzy pochopil, že tudy cesta nevede. Seslal proto na zem svého syna. Tedy novou, vyšší verzi genetického software. Křesťané věří, že obětí Ježíše Krista mohou být za určitých okolností lidské hříchy vykoupeny. Následky prvotního hříchu odpuštěny a že je tak možný návrat a obnovení do rajského stavu před prvotním hříchem, kdy lidé neumírali, žili v plnosti a v harmonii s Bohem. Ústřední příběh Nového zákona, příběh Ježíšův, možná odhaluje další indície genových manipulací a jedno umělé oplodnění. O neposkvrněném početí pany Marie se již toho napsalo mnoho. Pokud by byli ony úvahy pravdivé,l Ježíšova DNA by logicky disponovala polovinou genomu neznámého původu, což ho mohlo obdařit úžasnými schopnostmi. Dokázal nemožné. Uzdravoval nemocné, nakrmil davy sedmi chleby, oživoval mrtvé a sám vstal z mrtvých. Bohužel, současná genetika je pořád ještě v plenkách a tak můžeme jen spekulovat o tom, zda mohou mít některé z Ježíšových schopností původ v genetickém kódu. Představitelné jsou zatím jedině snad samoregenerční mechanismy. Člověku se zahojí rána, ještěrce naroste nový ocas, pavoukovi noha. Tak snad mohly optimalizované regenerační schopnosti dopřát Spasiteli ono slavné vítězství nad smrtí. Myslím si, ale, že hlavní význam Ježíšovy role tkvěl v něčem jiném. Měl jít lidem příkladem, tím, že se vzepřel principům sobeckého genu a přírodního výběru. Povýšil zájmy ostatních nad zájmy vlastní.

Bibli uzavírá apokalyptické Zjevení Janovo. Slibuje návrat Mesiáše a jeho vyvolených. Jakým způsobem by však mohl Stvořitel tento záměr realizovat? Genetika takový potenciál v sobě nese. Staletý příslib by naplnit dokázala. Sbírka relikviích svatých, jenž katolická církev po celá staletí úzkostlivě střeží, totiž může být databankou těch správných DNA sekvencí pro nový Eden. Jejich nositelé, kteří kromě toho, že byli schopni konat zázraky, byli především schopni páchat dobro na druhých. Nad hroby mučedníků bylo zvykem stavět oltáře. Nezbytnou součástí rituálu vedoucího ke svatořečení, bylo vyzdvihnout jejich ostatky na oltář a předložit je věřícím k uctívání. Toto uctívání (tzv. devoce) vedlo ve vrcholném středověku k masovému kultu světců. „Jsou nám dražší než drahokamy a milejší než zlato. Pohřbili jsme je na vhodném místě; tam se budeme v radostném jásotu shromažďovat a slavit výročí jeho umučení.“ – Z dopisu křesťanů ze Smyrny o pozůstatcích jejich biskupa-mučedníka.

Při uctívání ostatků ve středověku platilo pravidlo, že každá sebemenší částečka má zázračnou moc a sílu jako celé tělo světce. Trnová koruna v královské kapli Sainte-Chapelle v Paříži, kterou dovezl král Ludvík IX., se cenila více, než samotná kaple Sainte-Chapelle, která pro ni byla postavena jako veliký relikviář. Relikvie byly střeženy a byly ukládány v drahocenných relikviářích. [zdroj wikipedia]. Kovové schrány, většinou zlaté, však mohli mít ještě jeden účel, totiž ochranu před vnějšími vlivy, aby např. přirozená radice nepoškodila uchovávané DNA řetězce.

Najednou to všechno do sebe krásně zapadá. Cítíte to lehké mrazení v zádech?

Zdroje: Bible, wikipedia, Český rozhlas/Leonardo-věda

Obr. v perexu:Raphael: Adam and Eve Stanza della Segnatura 1509