Dopis reverenda Bentleye

Věříte v gravitaci? A věříte, že v gravitaci lidé dříve nevěřili? Věříte v Boha? Věříte, že lidé v Boha dříve věřili? A jak můžete věřit v gravitaci, když nevěříte v Boha? A věříte-li v Boha, jak můžete nevěřit v gravitaci? .

Roku 1066 se nad Anglií objevila velká kometa. Protože komety byly v dobách pradavávných považovány za osudová znamení, vyděsila saxonské bojovníky krále Haralda natolik, že přestali věřit ve vítězství. Bitvu u Sussexu vyhrál Vilém dobyvatel a dějiny velké Anglie mohly začít.

Tatáž kometa se na obloze severní polokoule objevila ještě jednou a opět výrazně ovlivnila běh dějin. Bylo to roku 1682 a tentokrát nad její přítomností hloubal jeden anglický gentleman, sir Edmund Halley. Protože byl na kometu jeho rozum na kometu krátký, přeptal se na ní jednoho z nejfundovanější vědců své doby, sira Isaaca Newtona. Newton mu s klidem vysvětlil, že kometa se pohybuje po elipse v důsledku síly, která ubývá se čtvercem vzdálenosti a že je to ta samá síla, která je příčinou zemské přitažlivosti. Dráha komety je přý v souladu s gravitačním zákonem, který jsem rozpracoval už před dvaceti lety, pochlubil se Newton. Své předpoklady si ověřil, když dráhu komety sledoval svým dalekohledem.

Sir Halley byl Newtonovými tezemi natolik fascinován, že se velkoryse zavázal poskytnout finační prostředky na publikování Newtonovy gravitační teoriie a tak tedy roku 1687 ,,Philosophiae Naturalis Principia Mathematica“ spatřila světlo světa. Dílo které doposud nevybledlo a které se k výpočtu pohybu nebeských těles používá dodnes (s malými Einsteinovými korekcemi) Díky němu dnes mohou lidé vysílat své sondy do vesmíru, přistávat na Měsíci, plánovat misi na Mars.

Objevili se však i kritikové Newtonovi teorie. Roku 1692 napsal reverend Richard Bentley Newtonovi dopis, ve kterém odhaluje nedokonalosti jeho teorie gravitace. Jestliže je gravitace vždy přitažlivá a nikdy ne odpudivá, píše pan Bentley, znamená to, že každé uskupení hvězd se nakonec zhroutí samo do sebe. Kdyby byl vesmír konečný, nebyla by noční obloha věčná a neměnná, hvězdy by narážely jedna na druhou a navzájem by splývaly do ohromných planoucích superhvězd. Pokud by byl ovšem vesmír nekonečný, upozorňuje Bentley na paradox, pak by síla působící na kterýkoliv objekt byla v kterémkoliv směru, rovněž nekonečná, takže by hvězdy a vůbec všechny objekty měli být roztrhány na kusy. Zmíněný problém ukázal, že teorie gravitace aplikovaná na celý vesmír, má povážlivé trhliny.

Sir Newton po zralé úvaze Bentleymu odepsal, že osobně dává přednost nekonečnému vesmíru, ale takovému, který je homogenní. Každá hvězda je sice tažena nekonečným množstvím hvězd například doprava, ale zároveň je také tažena nekonečným množstvím hvězd opačným směrem, tedy doleva, čímž se působení obou sil anuluje. Účinky gravitačních sil jsou tedy v rovnováze a vesmír může zůstat statický.

Jenže, jak se později ukázalo, vesmír není ani statický a není ani homogenní. Pomocí Dopllerova posuvu ve spektrální analýze světla ze vzdálených galaxií se ukázalo, že se vesmír neustále rozpíná. Ostatně dělal to tak vždycky, což logicky plyne i z teorie Velkého třesku. Rychlost rozpínání nebyla vždy konstantní. Historie našeho vesmírů zná několik (minimálně dva) inflační skoky. Inflační éry byly nesmírně explozivním obdobím, ve kterém se prostor rozpínal nadsvětelnou rychlostí. Během pouhého zlomku vteřiny vesmír zvětšil svůj ,,objem“ 10 na 50 krát. Bylo to zvětšení tak rozsáhlé, že můžeme dnes s klidem anglického gentlemana prohlásit, že se struktura mikrosvěta musela obtisknout do struktury makrosvěta.

S odkazem na kvantové fluktuace se předpokládá, že tkanivo prostoru není ve všech částech stejně husté. Geometrie prostoru pod planckovských délek je divoká, zároveň neuchopitelná a to zejména kvůli neustále vznikajícím a zanikajícím kvantovýmé anomalitám. Kvantové fluktuace se mimochodem staly zárodky velkoškálové struktury našeho vesmíru a jsou zároveň zodpovědné za námi pozorované rozložení galaxií i dalších extragalaktických kosmických struktur. Tyto nesrovnalosti se inflací nesčíselněkrát (to hrozné padesátimístné číslo-krát) nafoukly, proto vesmír ani ve svém makroměřítku není a nemůže být homogenní.

Dále zaveďme analogii elektrického a gravitačního pole. V elektrickém poli si můžeme definovat místa s nižším potenciálem a tím si odvozujeme záporné napětí. Elektrické pole zná kladný a záporný náboj. Jestliže se smíříme s nehomogenitou prostoru, proč bychom jednou analogicky nemohly objevit také kladný a záporný gravitační náboj resp. odpuzující gravitaci?

A k čemu nám ta antigravitace může být dobrá? Inu, zřemně nás může nakopnout k cestování nadsvětelnou rychlostí. Kdybychom totiž uměli cestovat nadsvětelnou rychlostí, adresa sousedních galaxií, ve vzdálenosti několika tisíce světelných let by nemusela být až zas tak vzdálená. Uvažujju-li správně, taková malá řízená lokální inflace prostoru patřičným směrem by mohla člověka výrazně přiblížit k vysněným intergalaktickým cílům.A to takovou rychlostí, že téměř okamžitě. V science fiction literatuře se tento způsob cestování de facto nazývá teleportace. Jeho hlavní výhodou je, že pro něj neplatí omezení Einsteinovým příkázáním o nepřekročitelnosti rychlosti světla. Stejně jako jím kdysi nebyla omezena rychlost dávné inflace. Einsteinův výrok se totiž vztahuje na pohyb hmotných objektů časoprostorem, kdežto v případě inflace expandoval časoprostor sám o sobě.

Jistě se spolu se mnou obáváte, zda by byl tento způsob cestování bezpečný. Domnívám se, že ano. Předně ani současné všudypřítomné rozpýnání prostoru na vlastní kůži rovněž nepociťujeme. A pak se taky předpokládá, že se podaří rozpínat tu čás prostoru, ve které zrovna nesídlí tělo pasažéra,. Například vně jeho skafandru, potažmo kabiny, či rovnou celého plavidla.

A jak toho docílit? Jak zrealizovat tento lákavý způsob pohybu? V tomto bodě vás asi zklamu. Především silou to nepůjde. Lidstvo dohromady v součtu nedisponuje energetickými zdroji, kterými by mohlo narušit předivo prostoru v tomto rozsahu. Třeba ale bude existovat nějaký trik. Popusťme tedy uzdu fantazie, kdyby se přece jen potvrdila hypotéza matrixu a prostor by byl vystavěn na informační bázi. Třeba půjde změnit něco na způsob ,,bitu parity“ a antigravitace bude na světě.

Závěrem nutno říci, že antigravitační rozpínání nám nechystá pěkný osud. Bude-li pokračovat, galaxie se budou navzájem vzdalovat, až se naše galaxie stane osamělým hvězdným ostrovem. Ostatní galaxie překročí hranice pozorovatelného vesmíru. Budou se vzdalovat tak rychle, že k nám jejich světlo nikdy nedoletí. Ani to však nebude konec. Miliardy let po té bude daná oblast vesmíru vlivem rozpínání nevyhnutelně čelit energetickému kolapsu. Teplota kosmického prostoru klesne na novou hodnotu absolutní nuly. Veškerý pohyb molekul a elementárních částic pravděpodobně ustane. Nebude možná ani termonukleární reakce. Hvězdy vyhasnou. Vesmír zahyne ve ,,Velkém zmrazení“. Inteligentní život v jakékoliv fyzikální podobě nebude možný.

Inteligence, pokud se jednou bude chtít takovému osudu vyhnout, bude muset nějaký způsob teleportace objevit a aktivně ji používat. A pokud se nepodaří zkrotit antigravitaci, existuje ještě jiná možnost. Zmenšit informační obsah inteligence, na bázi jednotlivce či celé civilizace a poslat ji dimenzionální bránou resp. červí dírou. Aby se na druhé straně, někde, v nějaké mladší oblasti hyperprostoru sama znovu zrekonstruovala.

Zdá se mi dost naivní a nafoukané si myslet, že jsme první a jediná civilizace všech dob a že žijeme v jediném možném obyvatelném prostoru. Tedy: můžeme se s klidem domnívat, že se již nějakému druhu inteligence podařilo obelstít smrt a přežít energetický kolaps svého vesmíru. A je docela pravděpodobné, že jsme dědici takové inteligence.

Zdroje: M. Kaku Paralelní světy,

OSEL-P.Bakala: Teleskop Planck, fluktuace reliktního záření a konec koperníkovského principu,

wikipedia,