Petiškovo déjavu

Nedávno jsme našim klukům četli knížku Eduarda Petišky ,,Míšovo tajemství“. Tuto knihu jsem už jednou četl, kdysi dávno , když jsem byl malý kluk. Nebo mi byla přečtena? To už si přesně nevzpomínám.

Mé srdce se zaradovalo, když jsem ji znovu, po tolika letech otevřel. Bylo to jako potkat dávno ztraceného přítele, na kterého jsem již skoro zapomněl. Na co si ale bezpečně vzpomínám, tak na tu kapitolu, ve které jde Míša s maminkou kolem opuštěné výlohy krámu pana Brehuleho. Když si něco pamatujete déle než třicet let, pak se můžete spolehnout na to, že to musel tehdy být velmi intenzivní zážitek. Protože od těch dob uplynulo hodně vody, spousta věcí se změnilo, hodně toho bylo zapomenuto, předkládám verzi příběhu, kterou jsem měl uloženou hodně hluboko v paměti, možná až v samotném podvědomí. Ke svému údivu jsem zjistil, že v originále je to kapánek jinak, o hodně kratší a mírumilovnější. Docela dost mě překvapilo, jak moc se moje vzpomínky vzdálili od původní Petiškovi verze. Jak mnoho dětská fantazie a pak následné životní zkušenosti ten příběh modifikovaly. Vznikl zvláštní příběh, k jehož četbě vás tímto srdečně zvu. Přiznávám, že konec jsem k němu domaloval teprve nedávno.

Míša chodil kolem té staré, opuštěné výlohy dvakrát denně. Do školy a ze školy. Někdy také v sobotu, když se šlo na tržiště nakupovat čerstvou zeleninu. Vlastně ani v ní už nic moc k vidění nebylo. Nánosy prachu, hedvábí pavučin a dvě staré povalené krejčovské panny, torza ladných křivek dívčích těl, která bez rukou a bez nohou vypadala dost děsivě. Za nimi na zdi visely vyšisované plakáty, kudrlinkovatě vyzdobené nápisy, prvorepublikové propagační letáky. Za každého počasí, i toho nejslunečnějšího a v jakoukoliv denní hodinu šeptaly do spoře osvětleného a zaprášeného šera, že se na tomto nešťastném jevišti zastavil čas přesně v době, kdy jeho majitel, přitloukl na ornamenty zdobený ebenový portál poslední nehoblované prkno, a zabezpečil tak svou nemovitost před nezvanými hosty. V hodině té osudové si byl patrně velmi dobře vědom toho, že se sem hned tak nevrátí, jsa v úprku před nacisty, snad ještě před válkou, nebo již během války odváděn gestapem do záhuby.

Od těch dob vnitřní prostor prodejny ovládla temnota, jejíž vláda byla narušována pouze sporadicky těmi nejsveřepějšími paprsky červencového poledne. Nesměle se draly dovnitř škvírami mezi prkny, kterými byly zatlučené dveře a výloha. Vždycky, když šli s maminkou kolem chytil se jí Míša za ruku. Tolik se toho temného místa, ze kterého pulzovala negativní energie, tolik se toho temného místa bál. Přesto ho ten starý, opuštěný krám něčím přitahoval. Snad to byla pouhá zvědavost, kvůli níž se toužil podívat dovnitř. Tedy, zatím si jen dodával odvahy nakouknout mezi ty škvíry a zjistit, jestli uvnitř nebydlí nějaká ta strašidla.

Nevěděl proč, nevěděl jak, ale tak nějak tušil, že jednou příležitost narušit ten posvátný prostor smrti a podívat se dovnitř určitě dostane. Bydleli o dva bloky dál, bylo nepravděpodobné, že by vydržel odolávat svodům zvědavosti donekonečna. Tušil, zároveň, že se v tu chvíli ocitne na nejděsivějším místě, které znal. Na místě, které bylo o to děsivější, protože jak vycítil, také dospělí mají k tomuto místu respekt. Vždycky, když o něm začnou hovořit, ztiší hlas a nebo často raději přestanou hovořit úplně. To proto, že i jim, dospělým, to místo nahání hrůzu a to už, je co říct. Míša ale věděl, tušil, čím to staré krejčovství, ,,ten starej krám“ dospělé děsí. Připomíná jim nejděsivější možné období jejich životů: válku. I když se Míša narodil až po válce, maminka i tatínek se shodnou na tom, že válku už nechtějí nikdy zažít. Tatínek mu vyprávěl, že za války se z jedněch lidí stávají vraždící krvelačné bestie a z druhých zoufalé hladové krysy.

Nejhorší na tom bylo, že ho to místo svou hrůzou k sobě přitahovalo jako magnet. Možná, ale právě proto, že se dovnitř celá léta nikdo neodvážil vstoupit, by se mohlo stát skvělým útočištěm, dobrou skrýší. Míša se často a rád schovával, vydržel celé minuty sedět v temném koutě, ani nedutat, bradu zabořenou do stehen, poslouchat svůj dech, tep svého srdce,. Vydržel celé dlouhé minuty sledovat v jediném paprsku pomalu se uklidňující a usedající zvířený prach. Poslouchat zvuky okolí, zvuky neustále praskajících sesychajících parket. Poslouchat a čekat až se přiblíží dunivé a zlověstné kroky dospělých, až uslyší jejich rozčilené hlasy. Poslouchat a čekat než se přiblíží na určitou kritickou vzdálenost, pak využít momentu překvapení, vyrazit vpřed jako zoufalé štvané zvíře, vstříc novému úkrytu.

Míša se potřeboval schovávat. Musel uznat, že čím byl starší, tím byl zlobivější. Neposednější. Nevěděl, čím to bylo, ale všechno mu padalo z rukou. Vždycky, když něco rozbil, nebo provedl, následoval výprask. Řemenem, nebo vařečkou. Tenkrát to bylo normální, tenkrát se prostě děti tak vychovávaly. Rána řemenem, lepší než sáhodlouhý vysvětlováni, říkávalo se. Tatínek ho měl jistě rád, často si s ním hrával, stavěli spolu nedobytné hrady z obrázkových kostek, útočiště pro rytíře, pro cínové vojáčky s meči a halapartnami a to tak často, že ty obrázky na těch kostkách byly už ošoupané, sedřené na dřevo. Když se ale tatínek rozzlobil, třeba když Míša povalil na zem starodávné pendlovky míčem, ačkoliv ho tatínek několikrát napomínal, že se v bytě s merunou nekopá, byl potrestán. Bůh ví, že to byl hněv spravedlivý, ale tatínek se v tu chvíli proměnil, alespoň v očích Míšových a stala se z něj zlá bestie, jako z těch lidí za války, co mu o nich vyprávěl. Míša už ale věděl jak na to, co má v těch situacích dělat. Nečekat na nic, utéct a někam se schovat. Věděl, že ho vždycky nakonec najdou, ale čím déle ho budou hledat, čím lepší úkryt vymyslí, tím pak k němu budou milosrdnější. Čím bude maminka uplakanější, tím více pak k němu bude laskavější, bude ho hladit po vlasech, po tvářích a oba rodiče pak budou natolik šťastní, že dočista zapomenou na to, že něco provedl.

Proto Míšu taková místa, jako byl zabedněný krám pana Brehuleho přitahovala. Neustále na to musel myslet, neustále zosnoval plán, kam se příště schová, až bude u nich doma zase boží dopuštění. Maminka povoláním poštovní doručovatelka, synka občas brávala na své pochůzky s sebou, obzvláště, když bylo hodně zásilek a ona je všechny nestihla za dopoledne roznést. Bylo tudíž jen otázkou času, kdy je povinnosti zavedou do onoho pavlačového domu, jehož dvorek je propojen právě s oněmi obchodními prostorami. Snad čert tomu chtěl, že se maminka zapovídala s jednou starší paní, které přinesla důchod. Takové ženské hovory bývají dlouhé. To pak sedíte na chladném kamenném schodu, babí léto vás láká ven, alespoň se proběhnout na dvorku, zaskákat si panáka. Snad někde objevíte úlomek cihly, kterým půjde nakreslit. Pak už jen vítr vrzne dveřmi, petlice visí volně ve vzduchu, přiláká vaši pozornost. Zhruba v jejím středu uvidíte bezmocně visící zrezivělý visací zámek. On svou roli splnil, on vydržel, nepovolil, nikoho dovnitř nepustil, jenže svou vahou vyhnal hřeby ze ztrouchnivělého dřeva. Zárubně zetlely, lak, který je měl chránit před povětrnostními vlivy, dávno zmizel.

Cesta je volná, už dávno, akorát si toho ještě nikdo nestačil v tom temném koutě všimnout. Míša opatrně nahlédl dovnitř, poslouchal, uši nastražené. Oči pílili, snažili se proniknout tmou, rozeznat jakýkoliv detail, odlišit od černočerné tmy. Zachytit sebenepatrnější pohyb. Nic, žádný zvuk nenarušoval léta, možná desetiletí trvající mrtvolný klid. Neodbytná zvědavost ho lákala dál a hlouběji. Ticho ho uklidňovalo, a zároveň mu tím dodávalo odvahy učinit další opatrný krok do neznámé husté tmy. Naplňovalo ho falešnou nadějí, že se mu tady přece nemůže nic stát. Avšak uši stále nastražené, smysly zjitřené. Slyšel vlastní dech, tep svého srdce, ale nic víc. Neproběhla tudy ani myška.

Prošel chodbičkou, vstoupil do příručního skladu, kam už přece jenom z venku proniklo pár nesmělých paprsků. Šero však bylo ještě děsivější, odkrylo siluety krejčovských torz. Míša se hrozně lekl, když je spatřil. Skoro by až vykřikl, kdyby si byl býval včas nezakryl pusu předloktím. Hned mu ale došlo, že se ty děsivé postavy nehýbají. Upjaté boky, ostré hrany výložek na ramenou, vysoké hrdé límce prozrazovaly uniformy. Brehulův podnik, tak jako všechny české firmy za protektorátu, musel zásobovat německou armádu. Poslední zakázku pro wermacht, kterou nestihl dokončit, protože na něj přišlo udání na gestapo, že jeho matka byla židovka. Nic naplat, že zemřela ještě za Rakouska-Uherska, šil pro samotné důstojníky SS. Kdyby to nebyla zakázka pro nenáviděného nepřítele, mohl by být na ni docela pyšný.

Míša, unesen proudem času zpět, kolem něj stojíce nehybné siluety vojáků, celý regiment, se náhle obsadil do role jejich velitele. Byly tu dlouhé kabátce, tak i vycházkové uniformy. V různých stupních rozpracovanosti, některé nedošité, některé dokončené. Vojáci, podrobeni přísné a precizní německé disciplíně se neodvážili ani ceknout, nehybně očekávali jeho rozkazy. Míša se už tmy a jejích strašidel nebál. Vždyť měl ku svojí obraně k dispozici celou armádu. Dokonce se odvážil nasadit si čepici, která spadla na zem jedné z figurín. Bude-li však chtít být dobrým velitelem, bude muset nejdřív své vojsko řádně vycvičit. Naučí je dělat dřepy a kliky, budou běhat na místě, jako Míša při tělocviku. V jednom filmu, na televizi u pana Hamáčka, jejich souseda, viděl jak se takové vojsko cvičí. Bylo to sice sovětské vojsko, ale to nevadí. Předpokládal, že německé vojsko se cvičí stejně, při nejmenším stejně usilovně, když se Němci odvážili vést s válku Ruskem, napadnout ten obrovský a nedotknutelný Sovětský svaz, největší stát na světě, kterého se bojí i Američané.

Maminka vyprávěla, že válku vedou mocní a na frontě, že umírají obyčejní chudáci. Lidé, jako jsou tatínek, nebo pan Hamáček a že je jedno, na které straně fronty stojí, že je to bolí stejně, když je někdo střelí, ať Němčoury, nebo Rusáky. Míšovi bylo těch vojáčků líto, v tom filmu jich umíralo opravdu mnoho, tak mnoho, až začal plakal. Tehdy mu maminka vysvětlovala, že tihle vojáčci doopravdicky neumírají, že to jsou herci a že zase obživnou, až se dotočí záběr. Moc jí to ale nevěřil, určitě to říkala, jen aby ho uchlácholila. Tak to totiž maminka občas dělávala. Vždycky, když chtěla, aby přestal brečet, tak mu trošku lhala. Jenže v tom filmu viděl, jak jednomu vojáčkovi vytryskla z břicha krev, když ho střelili a to se jen tak nahrát nedá. Dumal nad tím, jak je to možný a vymyslel, že to jsou možná odsouzený trestanci, žádní herci, zlý lidi, kteří nám rozvracej republiku, jak říkával tatínek, co se nevejdou do těch přeplněných věznic, že se prý dneska hodně zavírá. Tak, aby se ulevilo těm přeplněným věznicím a aby ti trestanci, které už v životě nečeká nic jiného než šibenice, ještě naposled byli společnosti v něčem užitečný, natáčí se teď hodně válečných filmů.

Tatínek na Míšu občas křičel, když se něj zlobil, “hochu ty rosteš pro kriminál.”  To ho teda čekají pěkné věci. Měl však šanci, že si aspoň jednou jedinkrát v životě zahraje ve filmu, což ho na druhou stranu docela lákalo...

Míša byl do své hry a do svých myšlenek natolik zabrán, že si nevšiml, jak čas běží. Nevšiml si ani, že ho maminka zoufale hledala. Neslyšel, jak ho volala. Její hlas zanikal mezi hlasitě udílenými rozkazy, když komadýroval své vojsko. ,,Vztyk! K zemi! Vztyk! K zemi!,“křičel z plných plic, až se ze zdí sypala ta stará, hnilobou nahlodaná omítka. Musel se naučit hodně křičet, až bude udílet rozkazy na bitevním poli, kde budou vrčet motory tanků, svištět nálety bombardérů, dunět výstřely z děl a kulometů, aby ho jeho vojáčci vůbec uslyšeli.

Jenže v té bojové vřavě zanikl také hlasitý zvuk policejní sirény, která přijela na maminčino zavolání, aby Míšu pomohla nalézt. Policejní psi po chvíli Míšovu pachovou stopu zachytily, zavedly však své pány jen k zamčeným dveřím. Záhada; jak bylo úředně zaprotokolováno, domovnice vypověděla, že ty dveře jsou zamčené tak od roku 1940, a že už od nich dávno nikdo nemá klíč. Náčelník VB nechal po chvilce váhání dveře vyrazit. Avšak uvnitř byl jen zatuchlý pach, ale jinak klid. Mrtvolný klid. Ani myška tudy neproběhla, závěje usazeného prachu byly neporušené, vrstva prachu hladká jak na Měsíci. Neporušená, beze stop, jak čerstvě napadaný sníh. Vše stálo na svém místě, stejně jako kdysi, v ten osudný den, co si pana Brehuleho odvedlo gestapo. Po malém klukovi ani památky.

A nikdo ani nepostřehl, ani nemohl postřehnout, že jedna uniformovaná figurína přibyla.