Dozvuk gravitační vlny

Na přelomu třetího a čtvrtého století př. n. l. se čínskému filozofovi Čuang-c zdál podivný sen. Byl motýl, létal z květu na květ a pak přemožen únavou usnul. Ovšem i motýlovi se zdál sen.

V tom snu se probudil a stal se z něho člověk jménem Čuang-c. Když se pak Čuang-c skutečně probudil, byl z toho snu opravdu zmaten. Nebyl si jist, která z obou rovin skutečností je skutečnější. Jsem ve skutečnosti člověkem, pomyslel si, kterému se zdálo o motýlovi, nebo motýlem, kterému se zdá o člověku? Myšlenka ho zaujala, rozpracoval ji a položil tak základy taoismu, tedy nejrozšířenějšího čínského náboženství. Nicméně  odpověď na Čuang-covu otázku o relevantnosti skutečnosti si lidstvo muselo počkat téměř půl třetího milénia. Přinesl ji až nedávný objev gravitačních vln.

Cítíte to celý život, něco se se světem děje. Nevíte, přesně co, ale máte to na jazyku. Je to jako tříska tlející ve vašem mozku, která vás dohání k šílenství. Lidé vnímají jen to, co vidí, ale zároveň doufají, že se ze svého zlého snu jednoho krásného dne probudí. Už víte, o čem jde řeč? Je to všude kolem nás. Právě teď na tomto místě, v této místnosti. Můžete to vidět, když se podíváte z okna, když zapnete televizi, když jdete do kostela, když platíte daně.

Věříte na osud? Nejčastější odpověď, se kterou jsem se kdy setkal je, že nikoliv, že jste realisté. Domnívám se ale, že  realismus je tak populární hlavně, protože neprovokuje k dalším zbytečným otázkám. Dokáže zmrazit diskuzi na mrtvém bodě. Tazatel přece vidí ten stejný svět co vy, tak nač by byly další otázky?  A pak dodává spásonosnou iluzi, že máme svůj život pod kontrolou. V jakou realitu, ale tak skálopevně věříme? V realitu neurotransmiterů v našem mozku, realitu kvantové neurčitosti pravděpodobnosti výskytu částic v určitém bodě, nebo realitu van Raamsdonkových holografických projekcí?

Určitě se vám také někdy zdál sen, ve kterém jste si byli jisti, že je skutečný. Co kdyby jste se z takového snu už nedokázali probudit? Podle čeho se pozná snový svět od toho skutečného? Co je to “realita”? Jak si definujeme “realitu”?  Když hovoříme o  tom, co cítíme, co vidíme, ale to jsou jen elektrické impulsy vyráběné našimi smysly, interpretované  našimi mozky. To je ten svět, který známe. Existuje jen jako součást simulace v neuronové síti. To je náš operační systém, který zahrnuje vše. Projekce individuálního, digitálního já. Počínaje oblečením, barvou našich vlasů, přes jídlo, které jíme zařízení, které používáme, zbraněmi konče. To je ten svět, který skutečně existuje, který žijeme jakoby ve snu.

Takže zaprvé; kvantová odpověď na Čuang-covu motýlí otázku: Která z obou skutečností je skutečnější? Ta motýlí, nebo ta člověčí? Chtělo by se odpověď, že přece ta lidská. A ano, s vysokou mírou pravděpodobnosti je tomu skutečně tak.… v tom je právě ten zakopaný pes. Tělo člověka je složeno z molekul, atomů, částic a tak dále a tak dále. Jenže kvantová teorie nám ukázala, že částice, z nichž jsou naše těla složena a z nichž jsou složeny též věci kolem nás, mají podobu jen jakési  vlny pravděpodobnosti rozmazané přes celý vesmír. To znamená, že můžeme určit pouze pravděpodobnost s jakou se naše částice v určitém bodě vyskytují. Konkrétní polohu neumíme ani změřit. Kdykoliv bychom se o to pokusili, danou částici bychom energeticky ovlivnili, a tím zároveň změnili výsledek měření. Ovšem zmíněný nedostatek není pouhým důsledkem nedokonalosti technologických postupů při měření, princip neurčitosti je prý fyzikální vlastností tohoto světa.

S kvantovou neurčitostí souvisí též kouzlo nedávno objevených resp. experimentálně potvrzených gravitačních vln. Už ani prostor není tou stabilní, homogenní a neměnou entitou, za který jsme jej ještě nedávno považovali. Nejen, že se zakřivuje, vnoříme-li v něj hmotné objekty, dokonce se i gravitačně vlní.  Únorový převratný objev gravitačních vln vrhá na časoprostor úplně nové světlo. Prázdný prostor, tedy i naprosté vakuum se tak zařazuje do skupiny objektů, které jsou nositeli informace. Tak jako z vln na vodní hladině lze vypočítat, kam, kdy a jakou rychlostí dopadl kámen, mělo by teoreticky být  možné vypočítat z gravitačních vln, kdy a kde došlo ke srážce dvou extrémně hmotných objektů tedy černých děr.(gravitační vlny jsou extrémně slabé, srážka méně hmotných objektů se stává nedetekovatelnou).Jinými slovy gravitační vlny prolomily tabu, že informace musí být vázána na nějaký hmotný objekt, popřípadě alespoň na nějaké to energetické záření

S virtuálními realitami se ve 20.století roztrhl pytel. Začalo to těsně po válce Tolkienovou Středozemí a pokračovalo Malým princem, Alenkou v říši divů, Hvězdné války a pak další a další... až jednoho krásného dne také Její Veličenstvo královna matematika podlehla ďábelským svodům. Dospěla k abstraktnímu modelu, ve kterém je (může být)  celý vesmír jen jakýsi hologram. Membrána, dvourozměrný filmový pás, odkud by byla taková 3d projekce vysílána a prostor jsou z matematického hlediska ekvivalentní. Zní to šíleně, ale  podle argentinského teoretického fyzika Juana Maldaceny (https://cs.wikipedia.org/wiki/Juan_Maldacena)  by to tak mohlo být. Jednoduché rovnice, které popisují takovou membránu totiž obsahují veškerou informaci nutnou pro popis odpovídajících dějů v prostoru, tedy všechny informace, kterých by bylo potřeba pro projekci holografického obrazu.

Kanadský fyzik  Mark van Raamsdonk dokonce objevil způsob, jak lze z kvantových stavů na membráně 3D prostor vyprojektovat .(https://www.youtube.com/watch?v=ABJvMg5d9OY) Zkoumal totiž kvantový jev, který se po anglicku nazývá entaglement.Objekty, které jsou kvantově provázané, se mohou klidně nacházet na opačných stranách vesmíru, přesto ovlivňují jedna druhou. Měření vlastností jedné z nich okamžitě předurčí vlastnosti druhé.Mark van Raamsdonk chtěl odhalit trik, díky kterému kvantově provázané překračují rychlostní limit světla. Zkoumal jak entetaglement souvisí s geometrií prostoru, respektive s gravitací a obecnou relativitou. Když ve svých výpočtech na membráně entaglement záměrně oslaboval, prostor se začal deformovat. Protahoval se jako žvýkačka, až se nakonec roztrhal úplně. Když se prostor roztrhne, vznikne černá díra. Objekt, který neobsahuje žádnou informaci. Nezáleží totiž na tom, jestli se gravitačně zhroutí oblak prachu, planeta, či  Slovanská epopej Alfonse Muchy, jako černá díra to vše vypadá stejně. Veškerá informace se gravitačním zhroucením v černé díře vymaže. Ostatně proto se ony objekty nazývají “černé díry”. Nic nevyzařují, ani neodráží. Nemají co. Jsou bez jakékoliv pestrosti a struktury.

Skoro by se až chtělo zvolat: “Je ještě tak těžké tomu uvěřit? Žijeme uvnitř počítačového programu.To je ten svět, který existuje od počátku věků po dnes. Svět čísel, jedniček a nul, nebo jiného, bůhví jakého kódu.”

Matrix je ten systém, a ten systém je náš nepřítel. Dokud budeme uvnitř co uvidíme? Businessmany, učitele, právníky, tesaře. Lidské bytosti, které jsou stejnými oběťmi systému. Bohužel, většina z nich není připravena na prozření.A mnoho z nich jsou tak neteční, tak beznadějně závislý na systému, že jsou za něj ochotni bojovat. Přesně podle hesla, kdo není s námi jde proti nám.

S našimi  IT společníky trávíme stále více času, není divu, že generace matematiků vyplodila matematiky, kteří neváhali přijít s myšlenkami jako uvedený van Raamsdonkův matematický koncept, který se nápadně podobá konceptu z filmu Matrix.  Vzpomínáte na Matrix? Jestlipak pan van Ramsdonk a nebo pan Maldacena také ten film viděli? Dějové schéma se příliš neliší od podobných akčních hollywoodských produktů. Zaujala mě ale pilotní myšlenka tohoto dílka. Totiž, že informace je podstatou všeho. V tomto textu jsem si dovolil  některé argumenty citovat, byly většinou vysloveny ústy Morfeovými. Jsou označeny kurzívou.  

Na každém rohu vnímáme pochybnosti. Je tento svět stvořen, jen aby zatemnil náš zrak, aby nás oslepil, aby nám zamlžil pravdu? Jsme jen otroci, zrozeni v řetězech, narozeni jako vězni s číslem nazápěstí. Ve vězení, které nelze ochutnat, spatřit, ani se ho dotknout. Vězení pro naši mysl.

Když jsem byl dítě, míval jsem strašidelné sny o tom, že nejsem. Ať jsem křičel jak chtěl, ať jsem dělal, co chtěl, nikdo si mě nevšímal. Všíchni mě ignorovali. Dav do mě narážel, strkal se mnou, jsem tam, protože mě nikdo neviděl. Nikdo se mi nevyhýbal. Lidé neslyšely, když jsem na ně křičel: “S dovolením!”. Dokonce ani necítili, když jsme se srazili, pro mně bolestivě, koleno na koleno. Pokračovali svou cestou, jako by ani k žádné kolizi nedošlo.(-ng-)

Jak to tedy je? Jsem člověkem, kterému se zdálo o motýlovi, nebo motýlem, kterému se zdá o člověku? Odpověď na Čuang-covu otázku je na snadě a je de facto nemilosrdná:  Ani jedno, ani druhé. Jsem jen pouhou skvrnou na membráně, na filmovém pásu, který je promítán do van Raamsdonkovi holografické reality…..

Zdroje: Neil Gaiman - Nikdykde

M. Uhlíř Když v kosmu hřmí - Respekt 7/2016

    M.Uhlíř Vesmír jako Platonova jeskyně 6/2016

    wikipedie, film Matrix (scénář sourozenci Wachovski)