Nebudeme to dramatizovat, řekl jsem si, prostě jsem to podělal, to se nedá nic dělat. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí, jak praví známé přísloví…
Co se stalo? Nic a všechno. Zabouchl jsem si doma klíče, když jsem šel vynést odpadky. Bylo to neodkladné, k večeři jsem si dopřál pstruha, ryba smrdí od hlavy, v horkém srpnovém večeru to platí dvojnásob. Nechtěl jsem, aby do rána ty nepoživatelné zbytky v rozkladném procesu zasmrádly. Hrozilo, že by byl náš, věřte mi, jindy útulný byteček zamořen neútulným odérem a to jsem nemohl dopustit..
Chvíli jsem tam bezmocně stál, zoufale hleděl na ty zabouchnuté dveře.V iluzorní vidině rychlého návratu jsem vyrazil opravdu na lehko, oděn jen do půl těla, v kraťasech ještě, že tak, a v sandálech. Pátek večer, jedni sousedé před několika málo hodinami odjely na chalupu, druzí se už týden válí někde ve Španělsku na pláži. Manželka se měla vrátit až zítra...
Nikde nikdo, nikdo kdo by mi pomohl. Mobil uvnitř, veškeré finanční prostředky uvnitř. Nářadí a nástroje jakbysmet. Zoufalá situace. Dokonce i vizitka s kontaktem na nonstop zámečnictví zůstala za zavřenými dveřmi. Totiž, abyste tomu rozuměli, nedávno jsme si pořizovali nové bezpečnostní dveře (zámky a futra), které naše hnízdečko proměnili v nedobytnou tvrz. To je teď takový moderní módní trend. Ne, že bychom nevěděli, co s penězi, ale znáte to, jestliže nevlastníte bezpečnostní dveře, jste v v očích přátel v debatách u piva tak nějak společensko-hiearchicky degradován. Ale co, čert vem prachy, dopadlo to pěkně. Je to opancéřované, oblepené dýhou, takže to jako dveře jenom vypadá. Dokonce i kukátko je na kameru, aby to bylo bezpečné se do něj dívat a nikdo vás nemohl střelit do oka kukátkovou dírkou....
Řemeslník, co nám to instaloval, nakonec suše konstatoval, že se bez klíčů nikdo dovnitř nedostane ani panzerfaustem, pak se tomu evidentně neupřímně zasmál, hhhh, jako po sté opakovanému vtipu, asi to měl marketingově, jak se říká “nabiflované”. No jenže, v mé aktuální prekérní situaci jsem si z toho fórku vyvodil závěr, že i kdybych třeba na ulici někoho oslovil, jako, že v naší čtvrti málokoho takhle koncem srpna potkáte, a následně bychom pak společnými silami jeho mobilem nějakého toho nonstop zámečníka zavolali, který by se za použití mnohem ničivější zbraně, než je panzerfaust přece jenom vloupal dovnitř, asi by mi to vyšlo pěkně draho. Asi tak desítku počítám…
A tak ve mně pomalu zrálo rozhodnutí, že páteční noc strávím někde venku. Totiž, vlézt tam oknem, vykopnout sklo, mi připadalo jako mnohem krkolomější možnost. Totiž, bydlíme v prvním patře a riskovat pád z pětimetrové výšky, který by sice ještě nemusel být smrtelný, ale mohl bych si třeba pochroumat páteř a být nadosmrti imobilní se mi zdálo ještě méně přijatelné. Co by proti tomu byla noc strávená na lavičce v parku, že? Stupidní historkou, kterou pak dám k dobru, až budeme s přáteli meditovat nad korbelem. Navíc nejsem už nejmladší, takže nikdo po mě nemůže chtít, abych někam šplhal a upřímně ani za mlada jsem nebyl žádný Spiderman®….
Noc byla teplá, určitě tropická, což znamená, že rtuť na teploměru neklesne pod třicet stupňů Celsia, věděli jste to? Jasně, že jo, to je ten druh informace, kterou přece zná každý, ale všichni se tváří vědecky impozantně, když ji vysloví. Ze začátku to byla skoro idylka, cvrčkové cvrlikaly, poloseschlý trávník voněl senem, evokoval ve mně vzpomínku na to, když jsme ve třinácti z hecu přenocovali ve stodole. Na lavičce jsem seděl, co bych si lehal, byl bych vypadal jako nějaký bezdomovec. Spát v sedě se přeci dá…
Nikde nikdo. Absolutní ticho, jen občas zabzučí moucha, polechtá mě, když se proběhne po mém předloktí, než znovu odletí. Jenže mě probere z dřímoty. Z hodně mělkého spánku. Přece jenom nejsem zvyklý spát na veřejném prostranství, tak zvaně pod širákem. Smysly zjitřené, dávný instinkt předků ještě z dob, kdy se lidská obydlí na povrchu zemském téměř nebo vůbec nevyskytovala. Za to se na něm vyskytovala krvelačná zvěř, lovecky aktivní zejména v noci. Napjatě poslouchám, co se kde šustne, očka podvědomě a těkavě skenují okolí. Stíny lampy se zlověstně prodlužují….
Lavička mě nesnesitelně tlačí do pozadí. Vůbec nejsou pohodlné, ty naše lavičky. Možná je to schválně, aby se na nich neubytovávala kdejaká svoloč, uvědomuji si a myšlenka v tom okamžiku zhořkne notnou dávkou sebeironie. Každopádně hned zítra sepíšu petici: ,,Za lavičky pohodlnější”. Dám to podepsat asi tak milionu lidí a za přítomnosti novinářů hrdě odnesu na radnici, ha! Dobrá nálada mě neopouští, ale vážně. Naše společnost není vůbec solidární s těmi které osud vehnal nahé do náruče noci. Nejen, že ti chudáci nemají kde hlavu složit, ani na lavičce v parku se nevyspí, protože prostě se to nedá. Ani v leže, ani v sedě...
Nakonec mě to zvedne. No nic, projdu se trochu, protáhnu si rozlámané kosti, kolik je hodin nevím. Ach, skoro bych zapomněl, mobil na jehož displeji se většinou orientuji v čase, zůstal doma. Hodinkám technologicky odzvonilo. Žijeme ve svých blahobytných stereotypech, respektive ve stereotypech blahobytu a dokud se neocitneme vně, neuvědomujeme si, jak jsou ta naše živobytí strašně křehká. Stačí tak málo a najednou ani nevíme, kolik je hodin, která bije. Nevíme dne ani hodiny…..
Potíže, které se mi ještě včera odpoledne zdály frustrující, například, že se mi baterka v mobilu vybíjí příliš zběsilým tempem, a že si asi budu muset pořídit nový model, mi najednou připadají nepodstatné. Dětinské! Směšné! I když je to jen na jednu noc, doufám, že je to jen na jednu noc, najednou vidím věci jinak. Najednou vidím na dno propasti, na jejíž hraně balancujeme. Zaplať pánbůh, že žijeme v české kotlině, v EU, miliardy lidských bytostí takové štěstí neměli.…
Kde se vzala tu se vzala, přede mnou socha madony. Pro někoho mrtvý chladný pískovec otesaný rukou umělcovou, nepřirozeně nasvícený halogenem, nebo co to je za světlo. Najednou jako bych v nepříliš přátelské noci nalezl útočiště. Temná magie samoty byla prolomena. Není to sice živá lidská bytost, ale živou bytost to alespoň tvarem připomíná, hned se cítím lépe...
Kouzlo madony mě však zasáhlo mnohem hlouběji. Být tak ateistou, pomyslím si, musí to být mnohem jednodušší, obhajovat svou netečnost a lhostejnost něčím jako je evoluční výběr, neustálý boj o prostor, o zdroje, o přežití. Jenomže ateistou nejsem, znám ten příběh. Znám tu symboliku té sochy. Ostatně, nepochybuji, že to zná asi každý: Herodovi přeskočí, vraždí nemluvňátka, Marie s Josefem a Ježíškem (anglicky baby-Jesus) tedy musí uprchnout do Egypta. Doufám, že nikoho neurazím, ale ta analogie s dnešními uprchlíky je do očí bijící. Sedí i lokalita, totiž, ten prokletý Blízký východ….
Nechci na to myslet, najednou se mi zdají hrozně laciné všechny ty kecy, které tak rádi používáme, abychom se obhájili před vlastním svědomím, desetitisíce výmluv proč neposkytnout pomoc lidem v nouzi. Že jsou tak jiní, že jsou tak islamističtí, že jsou líhní teroristů, že to jsou vychcaní ekonomičtí migranti. Co takhle vydědit je z lidské rodiny, vyškrtnout z druhu Homo sapiens, hned by nám bylo lépe. Jen tak by bylo snad obhajitelné, že jim odmítáme podat pomocnou ruku. Snad by se pak ulevilo svědomí, možná, jenomže zvířatům v nouzi se taky docela pomáhá. Jenže před vlastním svědomím neutečeš, nevím, jak to vysvětlit, ale mám takový pocit, že s těmi chrabrými vlasti zachraňujícími “názory” ztrácíme kus sebe, kus vlastního ksichtu…
Nepotřebujeme krále, chudého na oslátku, nepotřebujeme uzdravených, nepotřebujeme víru, náboženství, vždyť pro víru jiní vykukové vraždili, upalovali se čarodějnice, my takový nejsme tvrdí mnozí, my nekamenujeme nevěrnice, nevedeme svatou válku, džihád, dávno jsme udělali tlustou čáru za křižáckými výpravami, za hákovými kříži. Léto ještě neskončilo, tak nač si připomínat vánoční příběh, velikonoční. Jenomže když přestaneme být solidární, přestaneme být civilizovaní. Všechny ty kecy o humanitě se promění v prázdná gesta, mlácení prázdné slámy ….
Madona je především symbolem utrpení. Myslím si, že není na světě větší bolesti, než kterou zažívá matka, když drží v náručí svého umírajícího potomka. Mučeného. Bičovaného. Lynčovaného. Tohle všechno se mi honilo hlavou, když jsem pomalu usínal. Na druhou stranu, buďme rádi, že můžeme na tyhle teologické otázky nahlížet s odstupem. Ať je to jak chce, k víře se lidé utíkají, až/především když je nejhůř. Například, když nemají kde hlavu složit. Madona je zároveň symbolem milosrdenství. Tuším, vím, díky IT technologiím, že jsou na Zemi pořád ještě místa, kde lidé náboženství potřebují už jen kvůli tomu, aby si zachovali poslední zbytky zdravého rozumu, zkrátka, aby se že všech těch nepřízní osudu nezbláznili...
Ne, nevím o čem mluvím. Zaplať pánbůh a musím to zaklepat na dřevo, příští ráno jsem se měl kam vrátit. Byla to celkem úleva, ale byla to nová zkušenost, zajímavá, to každopádně. Hned tak na tu noc nezapomenu…..
Foto v perexu je ilustrační
