Pekelná brána na Housce

Svět je kruté, nemilosrdné a temné místo. Místo, ze kterého není kam utéct. Kdyby to tak šlo, alespoň na chvíli, někam do světa fantazie, kde by lesní potůčky zurčely a mezi nimi víly by tančily, sotva zahalené závojem

Bylo by léto, obilí na polích by zlátlo a na loukách by se pásla stáda ovcí  a jak by ty ovečky pobíhaly, cinkaly by plechovýma zvonečkama, které by měly uvázané na krku. Panenky by se jen usmívaly a když by se smály, důlky by se jim dělaly na buclatých tvářičkách, tak jako se dělávaly holkám u nich na vsi, uvažoval strašlivý loupežník Buřivoj, jenže ten svět, který si vysnil, byl jenom iluzí, existoval jen uvnitř jeho vlastní hlavy. Jakmile se sevřel jeho prázdný žaludek, sny se okamžitě rozplynuly… a on sedí ve vězení na starobylém hradě Houska, vyhlídky má mizerný. Rozsudek nad ním byl již vynesen a i když doposud nebyl vykonán, nemohl doufat, že se z týhle díry někdy dostane ven.

Vlhké kamenné zdi. Kovaná mříž obrostlá rzí. Absolutní ticho. Absolutní tma. Nebylo vidět na špičku nosu. Jen sem tam vlhké zdi uronily kapičku, ta sotva slyšitelně dopadla do kaluže, která pokrývala dobrou desetinu podlahy kobky. Seděl tiše nehybně. Pokoušel se usnout, nedařilo se mu to. Avšak nepohodlí tvrdého kamene téměř nevnímal. V hlavě mu divoce rotovaly myšlenky. Ještě se nedokázaly smířit s novou situací. Zítra, nebo nejpozději pozítří ho čeká poprava. Tušil to. Protože jinak by mu museli dát najíst a to on dobře věděl, že v těchto krajích se na odsouzencích na smrt potravinami neplýtvá. Ve spáncích mu bušily tepny a neustále se vracela jedna jediná otázka. Jaké to asi bude zemřít? Zvadnout, hexnout, vydechout naposled, prostě přestat existovat?

Tak určitě, všichni musí zemřít. Kdyby jen to srdce neřvalo, já chci žít, hnáno archetypálním pudem sebezáchovy, rozum by se s vlastním koncem snad dokázal smířit. Byl by to konec smůlovatýho utrápenýho života, utěšoval se. Od malička dřel na poli, pomáhal rodičům, kde se dalo a když rodiče pochoval, zůstal na to sám. Sám na prahu dospělosti. Žádnou panenku neukecal, která by taky chtěla žít takovej nuznej život a nakonec mu i to políčko sebrali. Prý pozemková reforma, s tím voni jsou hned hotový, panstvo, s tím se nemazlej. Co mu zbejvalo? Nic, než jít vo žebrácký holi. Taky, že šel. A pak se stalo, co se asi stát muselo. Netrvalo dlouho a hlad ho vehnal do náruče zločinu.

A že svýho času dobře prosperovalo to řemeslo nešťastný loupežnický, svědomí ho tížilo jen chviličku. Bylo to vlastně docela jednoduchý. Nafoukaný poseroutkové, tahleta hrabátka, než aby pozvedli zbraň ku svojí obraně, postavili se rovně chlap chlapovi, roztřásli se a div že se strachy nesesypali. Časem se jim v bandě začalo říkat kunčafti, i když každýmu bylo jasný, že to jejich zákazníci v pravým slova smyslu nejsou. Tak tyhleti kunčafti byli schopni naslibovat hory doly, když jim šlo vo kejhák. Dukátky se jen kutálely, kdo by se trápil svědomím. Vždyť páni si to zlato taky svým způsobem nakradli. Sedřeli je z kůže obyčejnejch lidiček. To jen zloděj okrádal ještě většího zloděje.

Jenomže nevěděli, kdy maj mít dost. Dávno měli to řemeslo nešťastný loupežnický pověsit na hřebík. Už dávno mohli zmizet za kopečkama. Nezmizeli a tak se stalo, co se asi stát muselo a co každej loupežník tak nějak ví, že se jednou stane, nebo podvědomě tuší, i ten nejhloupější, kde asi tak skončí jeho cesta. Však jim to taky od malička vtloukají do hlavy, když něco provedou, že bude zle. Janku, ty rosteš pro šibenici, říkávají jim třeba sousedé, když jim choděj na hrušky...

V chodbě blafla louče. Buřivoj se lekl. Prostor zalila mihotavá záře. Oči byly oslněny, chvíli jim trvalo, než si přivykly novým světelným podmínkám. Mříž zavrzala a za záře pochodně vstoupila do cely postava zahalená do hrubé pytlovinové kapuce. Tam, kde měl být obličej, zela prázdná černá díra. Dlouhé hubené prsty kostlivce držely svazek černých kovaných klíčů pověšených na velkém kruhu. Přesto ta osoba nevypadala jako kat, spíše jako mnich, Buřivojovi se rozbušilo srdce. To už je ráno? Nebyl v kobce dlouho, alespoň podle jeho odhadu měla teprve začínat noc, ale čas někdy klame.

Kat to nebyl, mnich taky ne. Buřivoj se zděsil, když si vzpoměl, že se říkalo o Housce, že je postavena na bráně pekelné a že střeží tento svět před nájezdníky luciferovými. Plamenů pekelných se děsil mnohem víc než smrti, začal se hystericky smát této dětinské pověře a jeho smích, smích odsouzence na smrt, se nesl podhradím a dolehl až k lesům, jako varování jiným loupežníkům. Spáčům, které cestou probudil, tuhla krev v žilách.

Nene, vyslanec ďáblův on tedy není, to ať nemá obavy, uklidňoval Buřivoje noční návštěvník. Sice jeho povolání taky tak trochu s peklem souvisí, připustil, ale on naopak pekelnou bránu střeží. A když už o tom vedou řeč, měl by pro něj takovou nabídku. Zkoušku, ve který můžou obstát jen opravdoví chlapi, mrkl na něj. Od popravního meče by ho to zachránilo, už je to domluvený s rychtářem. Ne, neni to finta, jak by se sem do kobky, proboha, za ním dostal, kdyby to nebylo z úředního pověření? Proč by sem vůbec za ním chodil, v tuto noční hodinu?

“Vo co by teda šlo?” Zeptal se Buřivoj a zamyšleně si mnul plnovous na bradě. Čas kvapí, za chvíli bude svítat a von si prý už stejně nemůže moc vybírat.

“Už dlouho nemáme žádnou zprávu, co se tam dole děje. Tam za branou,” začal mu vysvětlovat Strážce a ukazoval na podlahu, “ tam dole je už hezkou řádku let podezřelý ticho. Po pravdě řečeno, co on je ve službě, nějakých osm a půl roku, peklo nevydalo hlásku.

“Čekal bych daleko větší hukot od kotlů pekelných, ale opak je pravdou. Peklo usnulo jak Šípková Růženka. Jenomže, jak známo, čerti nikdy nespí. Zkrátka, nevíme na čem jsme, co peklo chystá, nebo nechystá, a to je nepříjemný. Obávám se, že čerti kujou nějakou lotrovinu. Jak se říká, před bouřkou je vždycky klid.”

Potřeboval by nějakýho dobrovolníka, kterýho tam pošle na průzkum. Až vodemkne tu bránu pekelnou, na sedm zámků zamčenou, zaciknal klíčema, který stále třímal ve svý pravici na důkaz toho, že tento úkon je skutečně v jeho pravomoci, až odemkne tu bránu pekelnou, nechá ho spustit tam dolů v hliněným skafandru, aby ho ty pekelný plameny nesežehly, jenom tam nakoukne a za hodinu ho vytáhnou zase zpátky. Podá report, sepíšou s ním protokol a večer může bejt zpátky ve svý loupežnický sluji. Volnej jako pták.

“Tak jo, stejně už nemám co ztratit. Buď se dostanu do pekla skrz katův meč, nebo v golemovi,” snažil se Buřivoj žertovat. Dyť je to jedno, přemýšlel, takhle má alespoň trochu šanci z toho vyváznout s hlavou na krku a už natahuje pravici…

“... uff, tak jo. tak si teda plácnem! Jsem ochotnej do toho jít.”

Plácli si, rozloučili se, a aby se na to pořádně prospal, dostal do kobky slamník a světe div se, taky kus vypranýho hadru na přikrytí. Víc prej pro něj Strážce udělat nemůže, bohužel bude ho muset pro tentokrát, ještě na tuto noc, nechat pod zámkem, aby ho snad náhodou nenapadlo zdrhnout nebo nějaký jiný hovadiny.

Nad ránem se na hradě Houska shromáždilo něco přes padesát lidí. Přišli se podívat na loupežníkovu popravu. Středověk mnoho kulturního vyžití nenabízel, a tak lidé brali za vděk i  tímto krvavým představením. Dokonce se na ochoze shromáždilo panstvo, pan a paní kněžna osobně. Ty už ostatně věděli, že se repertoár dnešního divadla bude kapánek měnit. Ale i lůza už začala tušit, že tu něco nehraje. Kata nebylo nikde vidět a když přivedli Bořivoje, rozcuchanýho a nevoholenýho, začalo to v publiku bublat. Odsouzence na smrt si kat obvykle před popravou oholil a ostříhal, aby nic nebránilo meči v exekuci.

Když se objevil Strážce, tajemná postava se svazkem klíčů, a začal odemykat pekelnou bránu, obecenstvo oněmělo úžasem. Když katovi pohůnci přivezli golema, obrovský hliněný skafandr a Buřivoj, celý rozechvělý, do něj nastoupil, dav se začal pomalu rozcházet. Ti méně odvážní totiž zaveleli k ústupu. Někteří si na nádvoří dokonce popoběhli, aby už už byli v bezpečné vzdálenosti, co nejdál od brány pekelné. Zůstala jen hrstka nejstatečnějších, nebo lépe řečeno nejzvědavějších diváků. Sledovali, jak se pomalu roztáčí obrovská cívka, na které bylo navinuto snad dvě stě metrů řetězu, provaz by shořel v plamenech pekelných, a jak kára s golemem a Buřivojem pomalu mizí v podzemí, ve dlouhém temném tunelu. Na jeho konci mihotala rudá záře, jakoby ho ve chřtánu sopky osvětlovala žhavá láva. Strážce pak za Buřivojem zase zamykal. Pečlivě a přece kvapně, hezky jeden zámek po druhém. Nechtěl riskovat, kdyby se snad pekelníci chtěli vyrojit na povrch zemský.

Konečně byl řetěz zcela rozvinut a kolo rumpálu se přestalo otáčet. Strážce přetočil přesýpací hodiny a ty teprve teď začaly Bořivojovi odpočítávat hodinu času. Nejdelší hodinu jeho života, možná taky jeho poslední. Následovaly dlouhé minuty, kdy se nic nedělo. Řetěz ani nezacinkal. Lidé posedávali na kamenné dlažbě, nebo se opírali o zeď, neustále však oči upřené na jednom každém zámku pekelné brány. Všichni napnuti v očekávání, co se bude dít. Nikdo nevydal ani hlásku, jen komár občas zabzučel. Písek v hodinách trpělivě a nezaujatě měřil čas. Napnutý tváře ovíval jemný vánek, jemně je osvěžoval a tak ulevil vystresovaným lidským bytostem.

Trvalo to celou věčnost, než konečně do spodní baňky přesýpacích hodin spadlo poslední zrnko písku. Strážce neochotně vstal, zachrastil klíčema a jal se znovu odemykat pekelnou bránu. Zároveň mávl pravicí na pohůnky, ti začali znovu točit klikou rumpálu a navíjet řetěz zpátky na cívku. Když s tím byli konečně hotovi, stálo slunce téměř v nadhlavníku. Bylo už skoro poledne. Z golema stále ještě na několika místech stoupala pára. K všeobecnému překvapení a zděšeni z něj za několik okamžiků nevystoupil Buřivoj, statný muž v nejlepších letech, jak by všichni byli očekávali, ale vetchý, stoletý, šedivý stařec. Když ho Strážce vysvobodil ze skafandru, musel mu pomoci slézt z káry. V obecenstvu to zahučelo. Lidem došlo, která bije, hrdla se sevřela hrůzou. Zahlédli totiž starcovu tvář. Vypadala, jako by patřila Buřivojovu dědovi, nebo spíše pradědovi. Nebylo pochyb, loupežník během oné osudové hodiny zestárl nejméně o padesát let.

Jen Strážce mohl slyšet, jak mu sípavým, roztřeseným hlasem říkal, když ho odváděl z hradu pryč, podpíraje ho při chůzi:

“Pane, nejsem hoden milosti té, nemohu ti podat svědectví o pekle za branou. Svůj úkol jsem nesplnil. Rozsudek nechť je na mně vykonán. “

Ještě několik kroků a Strážce si uvědomil, že Buřivojovi vypověděly nohy službu, že už ho vlastně nepodpírá, ale nese. Byl lehký jako dítě. Opatrně ho položil na zem. Už nebylo třeba volat kata, Buřivoj měl smrt na jazyku. I lékař by zde byl zbytečný. Jeho ústa se ještě naposled otevřela, jakoby chtěla promluvit. Avšak nevydala víc než několik slabých zvuků. Strážce se k němu musel uchem naklonit, aby pochytil, co mu chce umírající sdělit. Ten z vypětím posledních svých sil, ještě než vydechl naposled, sotva slyšitelně zachroptěl.

“Peklo je na naší straně brány.”