...
Nad potokem vrba vartýruje,
vlas svůj ve vodě si myje.
Nedaleko vrby Ofélie
věnec pohřební si vije
z kopřiv, koukolu a orchideje,
jež Prst nebožtíkův se jmenuje.
...
Do větví nejvyšších teď spěje,
na odiv slunci věnec vyvěsit chtěje
na vrbu leze Ofélie!
Větev té vrby však slaboučká je,
pod tíhou krásky se podlamuje
Potok ji v náruč přitahuje
...
Chvíli jak víla pluje,
ještě si z vesela zanotuje
bláznivá Ofélie!
Polštář ze šatů lodí jí je,
ještě ji na hladině udržuje,
ještě ji nadnáší peřeje
...
Voda, že studená tu je
celá se chladem chvěje,
nebohá Ofélie!
Nikdy už nepookřeje.
Tep se pomalu zpomaluje.
Šat vodou se nasakuje.
...
Nezbývá času ni naděje,
nic už se více neuděje
v životě Ofélie.
Tvář mrtvá světu se odhaluje,
poslední výčitku zažaluje,
...
němá křičí:
...
Hamlet mě nemiluje!
...
...
...
Čtěte více !!!!
* báseň je součástí blogové sbírky básní:
Hlava v koši
(Autorem obrázku v perexu je Sir John Everett Millais, 1852)