Memy v pátém rozměru

,,Redukovat lidskou bytost na informaci obsaženou v lineárních molekulách DNA je urážkou toho, jak vnímám lidskou podstatu,“ uvedl rakouský biolog Gottfried Schatz v rozhovoru pro Respekt. ,,Tím, čím jsme, ...

...se stáváme až prostřednictvím interakcí s ostatními lidmi.“

Příběh o Tarzanovi je v tomto dost iracionální. Jedinec dospívající mezi gorilami, absolutně bez kontaktu s lidmi, s civilizací, by mentální úroveň goril o mnoho nepřekročil. V jeho mozku by se v dětství nevytvořila ta správná síť neuronových propojení. Podle názoru pana Schatze by z něj vyrostl těžce postižený jedinec bez možnosti dorozumět se, bez sociálních návyků, schopnosti vnímat umění a podobně. Omezovalo by to nejen jeho schopnost komunikovat s ostatními lidmi, ale také vytvářet si v mysli složitější představy nebo dedukce. V dospělosti by tento handicap již těžko doháněl.

Všichni jste už určitě někdy slyšeli o memech. Memy jsou jednotky kulturního dědictví, kousky lidských myšlenek, na které britský biolog Richard Dawkins uměle narouboval poznatky z genetiky, přičemž konkrétní forma memů může být nekonečně široká, od složitých pracovních postupů, až po obyčejné dětské říkanky. S memem, jako jednotkou kulturní informace, což může být například píseň, recept na lívance, matematický vzorec, je zde zacházeno analogicky jako s geny. Memy také procházejí určitým vývojem, evolučním procesem, jakýmsi konkurenčním bojem o přežití, dokonce mutují. Také size="11pt"memy, podobně jako geny, spolupracují v rámci určité entity a snaží se vytvářet organizačně vyšší celky. Takovým memetickým fenotypem - vyšším organismem může být kniha nebo třeba výrobní postup. Recept na to, jak si postavit dům, zkonstruovat automobil, či si jen uvařit oběd.

Dalším takovým příkladem souborem memů, memetickým organismem může být nějaký vědní obor. Jedním z nejstarších je geometrie, úžasná věda, která vysvětluje vlastnosti prostoru, ve kterém žijeme. Nezahrnuje jen tu nudnou část, například Pythagorovu větu, jenž naše děti straší ve školních lavicích. Je to jeden z nejstarších memetických organismů, starý určitě více než tři tisíce let. Umí vysvětlit všechno respektive skoro všechno. Ostatní vědy jsou vystavěny na jejích pevných a neochvějných základech a hodně poznatků z těchto základů dále rozvíjejí. Kromě základních pravidel orientace v prostoru používaných například v architektuře, lze z geometrických pouček a jejich moderních mutací - teorie strun, odvodit definici elementárních částic. Ano, ani kmitání dvourozměrné struny ve třech (a více) rozměrech se bez geometrických poznatků neobejde. Relativistická nadstavba geometrie pak poodhaluje tajemství gravitace, která de facto není ničím jiným než důsledkem zakřivení prostoru. No a gravitace významně promlouvá do všech procesů na planetě Zemi potažmo v celém vesmíru. Promlouvá do vzniku a vývoje planetárních systémů, rozsvěcuje hvězdy, když v jejich nitru zažehává termonukleární reakci a tím pádem stojí u kolébky všech složitějších prvků, které vznikají jako jaderný odpad v konečných fázích vývoje hvězd. Včetně uhlíku, který je schopen vytvářet supersložité molekuly. Jednou takovou molekulou je DNA, základní stavební kámen pozemského života. A tak dále a tak dále. Všechno souvisí se vším, za vším lze vidět geometrii.

V našem časoprostoru existují tři prostorové dimenze a jedna časová. To znamená, že náš svět obsahuje, nebo lépe řečeno je složen z trojrozměrných objektů. Mohlo by se zdát, že zahrnuje též objekty s menším počtem dimenzí, ale je to jen iluze. Čistě dvourozměrné rovinné objekty, stejně tak jednorozměrné přímky, nebo dokonce a bezrozměrné body existují jen jako teoretické pojmy v rámci geometrie. Analogicky si můžeme ovšem také vymodelovat vícerozměrné objekty, avšak hůře si je budeme představovat, protože s nimi nemáme žádné zkušenosti. Nikdo nikdy nevyděl čtyřrozměrnou krychli, protože lidské smysly jsou schopné fungovat pouze v rámci 3 rozměrů. Je ovšem docela možné, že se s nimi v realitě také setkáváme, avšak vnímáme jen jejich trojrozměrný stín.

V rámci analytické geometrie se s vícerozměrnými prostory běžně pracuje, běžně se a nimi počítá ve výpočtech. To sice ještě nemusí znamenat, že takové světy skutečně existují jako paralelní realita, na druhou stranu moderní kasta fyziků, tak zvaní strunový teoretikové, na základě svých výpočtů prohlašují, že naše realita oplývá mnohem více rozměry než jsou jen tři. Hovoří se o sedmi, jedenácti nebo snad dokonce dvaadvaceti dodatečných rozměrech. Tyto rozměry nelze experimentálně pozorovat, protože jsou údajně hodně zakrnělé, a to tak, že na podplanckovskou délku. Možná je to právě tím, že jsou jen ozvěnou z paralelních vesmírů, tedy že ona zakrnělost dodatečných rozměrů, která nám prosakuje do výpočtů, je stínem světa vícerozměrného.

Na tyto kosmologické úvahy navazují teorie, podle kterých lidská duše je nadstavba našich těl v pátém rozměru. Respektive obráceně, smrtelná těla jsou memetickým průnikem pěti-rozměrných duší v našem čtyřrozměrném časoprostoru. Vnímavější jedinci dokáží zahlédnout za onu bránu, tedy nikoliv zahlédnout, s okem to nemá nic společného, jedná se spíše o jakýsi šestý smysl. Někteří lidé tvrdí, že vnímají jakousi nadstavbu našich těl, říkají tomu aura. Dokonce rozlišují různé odstíny, poznají podle toho jakou má člověk náladu, v jaké je kondici, jestli je nemocný a tak podobně.

Paralelní světy nemusí být nutně podobné tomu našemu, můžou se lišit i v těch nejzákladnějších aspektech, mohou mít například jiný počet dimenzí. Most mezi těmito světy s různými počty dimenzí, nebo chcete-li brána, je inteligence- původce memů. Přičemž platí, že čím větší počet dimenzí, tím složitější svět, tím vyšší úroveň inteligence, která se s tímto světem musí vypořádat, aby přežila. Teoreticky by se inteligence mohla vyskytovat již od světů se dvěma rozměry, ale inteligentní bytosti ve dvourozměrném paralelním světě by omezovalo, že mohou své myšlenky, své memy, ukládat pouze na jednorozměrná média. Můžeme si představit něco na způsob digitálního záznamu, úsečky se světlejšími a tmavšími úseky. Klasickou knihu by si přečíst nemohli, nedohlédli by ani za hranu stránky. Tím pádem by nemohli sdílet své poznatky, předávat je z generace na generaci. Jejich memy by se nikdy nevyvinuly ani do pozemské úrovně.

Logicky obyvatelé multirozměrných světů k ukládání myšlenek-memů využívají médií s nižším počtem dimenzí. Například lidská civilizace pookřála vynálezem písma zaznamenávaného na dvourozměrnou plochu papírového listu. Později jsme začali své memy zaznamenávat také v podobě jednorozměrného digitálního záznamu. Zajímavé je, že jednorozměrný digitální způsob záznamu jsme začali využívat teprve nedávno. Mnohem později než záznam dvourozměrný. Nenechte se zmást tradičním pojetím nul a jedniček, tedy jejich znakového předobrazu. Digitální záznam se v praxi zpracovává jako elektrické impulsy v nějakém vodiči. I když, samozřejmě. elektrony jsou také třírozměrné objekty, ale to jsou tištěná písmena také. Jen u nich jeden rozměr zanedbáváme, není podstatný, protože nenese žádnou informaci. U datového toku, respektive vodiče elektrického proudu zanedbáváme hned dva rozměry.

V memetickém prostoru literatury existuji úžasné světy stvořené lidskou fantazií, které si se skutečností v ničem nezadají. Všechny ty Středozemě, Plochozemě, Bradavice, či Narnie neexistují pouze na papíře, nebo na filmovém plátně. Ožívají především v lidských myslích. Totiž tyto virtuální světy neexistují pouze v jedné jediné verzi, tak jak jsou zaznamenány ve verzi předlohy. Každý z nás je jedinečný virtuos a proto se i jednotlivé interpretace jedné skladby, jedno každého příběhu, budou lišit. Každý čtenář klade důraz na jiné detail, porovnává postavy se svými vlastními charaktery a specifickými morálními zásadami. Naše rozdílné znalosti, zkušenosti, záliby, povahy, priority, názory, životní postoje se jeden od druhého liší, mnohdy dost podstatně, proto, když čteme nějakou knihu, sledujeme film, nikdy to není ten stejný příběh.

Proto si myslím, že mozek funguje jako rozhraní nejen mezi jednotlivými verzemi příběhu, ale také mezi 3D realitou a mezi virtuálním světem, uloženým na 2D papírové ploše. Jestliže však naše inteligence funguje jako brána do světů s nižším počtem rozměrů, proč by to nemohlo být i obráceně, proč by nemohla fungovat také reverzním směrem, tedy jako brána do světů s vyšším počtem dimenzí?

Pak si ovšem můžeme představit, že například pětirozměrné bytosti také milují vyprávěné příběhy, tak jako my milujeme příběhy v knihách nebo ve filmech a že je jsou také samozřejmě schopny vytvářet a vyprávět. Jestlipak je také ukládají na jedno-, dvou- nebo dokonce trojrozměrná média? Možná že, vytvářejí fantastické světy, které mohou být v mnoha ohledech podobné naší realitě. Možná, že naše realita, my sami jsme součástí těch příběhů. Třeba se bytosti v pátém rozměru, kde nutně nemusí být omezeni jednou časovou dějovou linkou, baví sledováním zoufalých zápletek lidských osudů. Nadarmo se neříká, že život sám často píše neuvěřitelné příběhy, není v něm nouze o romantické zápletky, akční scény a bohužel ani hororové situace. O příběhy, které by žádný scénárista, nebo spisovatel nedokázal vyfabulovat.

Celou dlouhou historii esoterické nauky hledají lidskou duši uvnitř našich tělesných schránek. Nějaký orgán, kde by mohla sídlit, a který by tam byl jen k tomuto účelu, který by patologové našli při pitvě prázdný, protože jej duše okamžikem smrti opustila. Co když je to ale přesně obráceně, co když je naopak lidské tělo, jen takový nepatrný 3D výrostek na vícerozměrné lidské duši.? Jen vřídek na kůži pětirozměrných bytostí, neuron v jejich mozku, nebo ještě mnohem méně, neurotransmitter, pouhá myšlenka. Knížka psaná DNA písmeny.

To by vysvětlovalo, proč se některé duše převtělují a jiné nikoliv. Respektive proč někteří umírající zažívají NDE (angl. near death experiences - zážitky blízké smrti) a jiní nikoliv. Někdo žije zajímavý příběh, zajímavý život, který se dobře čte. Pětirozměrní čtenáři se k němu rádi vracejí, doporučují je svým přátelům. Jiní lidé naopak žijí nudné, nezajímavé životy. Upadají v zapomnění, končí někde na půdě v zaprášené krabici. Proto jen některé duše ožívají v myslích bohů, jen některé se převtělují. Ovšem jsou i duše s s povahou tak protivnou a hnusnou, že jejich příběhy jsou příliš dekadentní, frustrující a v konečném důsledku trapné. Některé lidské duše žijí vyloženě literární bahno, ty pak končí v plamenech pekelných. Jsou dobré akorát tak na podpal. Na druhou stranu existují také osudy natolik výjimečné, že se jejich příběhy mohou stát nesmrtelnými bestsellery. Jenže těch je jenom málo. Byly, budou a jsou vzácné.

Související články:

http://salvet.blog.idnes.cz/c/285613/mystika-vyssich-dimenzi.html

http://salvet.blog.idnes.cz/c/258874/vitezstvi-ducha-nad-hmotou.html