Introvertovo kosmologické dilema

Byl C.G. Jung extrovert, nebo introvert? Přesto, že i sám tvůrce teorie dvou základních typů osobnosti připustil, že lidská osobnost je příliš svérázná na to, aby mohla být zařazována do nějakých kategorií, každý z nás má představu o tom, do jaké kategorie by zařadil sám sebe. Obecně se má za to, že extrovertovo chování bude spíše společenské, kdežto introvert bude více uzavřený do sebe.

Tento všeobecný pohled je však malinko zkreslený. Pojďme si stručně připomenout, jak jsou definovány oba základní typy. Zásadní rozdíl mezi extrovertem a introvertem je v těžišti „Bytostného Já“ vůči okolí. Extrovert se tedy orientuje na vnější objekt. Vnější objektivní podmínky jsou pro něj důležitější než jeho subjektivní názor. Snaží se přizpůsobit okolnímu světu, podřizuje své chování daným poměrům. Jeho životní krédo je nevybočovat z normy - prostě dělat to, co je obvyklé.

Naopak introvert se orientuje na subjekt. Nerozhoduje se podle vnějších podmínek a ukazatelů, ale podle svého vlastního vnitřního hlasu. Má sklon řídit se podle intuice, kterou upřednostňuje před rozvahou. Jednoznačně preferuje vnitřní vodítka, své pocity a myšlenky. Svět existuje nejen sám o sobě, ale především tak, jak ho vnímá on.

Již Jung upozorňoval na to, že se obě skupiny lidí nemají šanci dohodnout například na společenských pravidlech, kosmologických názorech, teologických výkladech atd.. I při sebevětší námaze nedokážou přijmout postoj druhé skupiny za svůj. Pod tíhou vlastních názorů považují argumenty protistrany za nepochopitelné, nepřijatelné, scestné. Cituji z jeho Výboru díla I.:

,, Jako se introvertovi zdá vždy nepochopitelné, proč má mít rozhodující vždy objekt, tak zůstává extrovertovi záhadou, proč má být subjektivní hledisko nadřazeno nad objektivní situaci. Extrovert dospívá nevyhnutelně k domněnce, že introvert je buď domýšlivý egoista nebo doktrinářský fanatik. Introvert vychází tomuto extrovertnímu předsudku vstříc tím, že svým rozhodným a silně zobecňujícím přístupem vyjadřování budí dojem, jakoby předem vylučoval každý jiný názor.“

Z logiky problematiky lze předpokládat, že budou nesmiřitelné i jejich kosmologické názory.

Extrovert si bude jist tím, že platné fyzikální zákony a Darwinova teorie odsouvají jakéhokoliv stvořitele do říše pohádek. Život vznikl díky chemicko-organické evoluci a jeho vývoj byl řízen procesem přírodního výběru a genové mutace. Člověk stojí na vrcholu této evoluce jako sice nejdokonalejší známý tvor, přesto se od ostatní hmoty liší pouze jiným uspořádáním molekul.

Introvert namítne, že vesmír, DNA či třeba eukaryotická buňka jsou natolik sofistikované systémy, že samovolně vzniknout nemohly. Stejně tak pocit sebereflexe, vnímání bytostného ,,Já“ je teorií evoluce neobhajitelný. V lidském mozku existují různá paměťová, řečová a smyslová centra, kdežto centrum vědomí se doposud objevit nepodařilo (viz. kniha F.Cricka-Věda hledá duši), z čehož se dá vyvodit, že podstata lidské duše nemusí být stoprocentně svázana s mozkovými závity...

Předmětem zkoumání extroverta je spíše jeho okolí – exaktní vědy. Zde získané poznatky – míněno přírodní zákony- má tendenci aplikovat rovněž na vlastní osobnost, která ale podle něj není rozhodující. Její původ, struktura ani funkce ho příliš nezajímají. Považuje to za okrajový problém.

Předmětem zkoumání introverta je primárně vnitřní ego a obory, které se ho snaží mapovat - např. psychologie resp. teologie. Vznikají hypotetické objekty jako lidská duše, Bůh. Vnější svět chápe jako prostředek k vyjádření svého ega. Svému okolí se snaží vnutit principy chování, které nalézá uvnitř sebe. Proto hledá nějakou sebereflexy světa – Boha.

Tím se pomalu dostáváme k jádru naší úvahy. V moderní kosmologii sice převládají extrovertní pohledy, ale jak už to tak u všech módních trendů bývá, ani tento trend nemusí být definitivní a jediný správný. Názory pánů Hawkinga či Dawkinse mohou být stejně relevantní nebo naopak mylné jako názory Benedikta XVI. či Dalajlámy. A otázka výběru paradigmatu se nemusí nutně zužovat na volbu mezi duchovními a vědeckými metody. Například dr. Moodymu nebo již citovanému C.G Jungovi nelze upřít snahu o používání vědeckých metod, přesto je jejich pohled na život člověka diametrálně odlišný od pohledů prvních dvou zmiňovaných pánů tedy předního evolučního biologa R. Dawkinse nebo teoretického fyzika S. Hawkinga.

Přitom například tak rozdílné obory jako jsou molekulární biologie a psychologie mají jistě oba nezadatelné právo spoluvytvářet všeobecně uznávanou kosmologickou pravdu.

Jakou pravdu ale hledáme? Finální vysvětlení čeho? Teorii všeho, která by slučovala všechny fyzikální zákony do jediné poučky? Univerzální odpověď? Co když žádná taková neexistuje? Co když svět není vypočitatelný, matematicky vyjádřitelný? Co když úplně všechny jevy nemusí být logicky odvoditelné, ani pochopitelné člověkem? Především si musíme přiznat, že máme k dispozici příliš málo vstupních údajů, než abychom byli oprávněni vyvozovat nějaké všeobecné závěry. Hranice prozkoumaného vesmíru byly sice výrazně technologicky posunuty, pořád ale platí, že sluneční soustava je jen kapičkou v moři obrovského, patrně nekonečného prostoru. Zářivé baryonové hmoty, kterou pozorujeme okem či různými technickými pomůckami jsou ve vesmíru pouhá 4%. Zbytek tvoří neznámá temná hmota(23%) a ještě temnější energie(73%). Když se díváme do nitra hmoty, nalézáme jinou (kvantovou) fyziku, která v mnohém odporuje makrofyzikálním (relativistickým) zákonům. S podobnými nerozlousknutelnými oříšky si lamou zuby všechny vědní obory. Neodpovězené a neodpověditelné otázky trápí určitě také psychologii i molekulární biologii. Je myšlenka důsledek nebo příčina elektrochemických vzruchů v neuronových sítích našich mozků? Má Jungovo kolektivní nevědomí svůj původ v genetickém kódu?

Jestliže jsou ale veškeré snahy kosmologů předem odsouzeny k neúspěchu, pak se vnucuje otázka: proč to všichni dělají? Proč se v tom všichni pořád šťourají, když tuší, že se nemůžou dobrat konce?

Napadlo mě, že je to možná tak schválně. Svět je schválně zahalen tajemstvím. Poznání má pevně stanovené hranice. Nemůžu mluvit za ostatní, tak jsem alespoň přemýšlel o tom, proč mně, osobně, baví číst populárně vědecké knihy. Proč se například mučím luštěním Jungových publikací? Abyste tomu rozuměli, Jung byl totiž možná geniální psychiatr, ale rozhodně nebyl dobrým spisovatelem. Čte se hrozně těžce. Psal hrozně zmatečně, neurovnaně. V nekonečných souvětích byl schopen vystřídat pět až šest témat. To Hawking, Dawkins nebo třeba Crick píší daleko poutavěji. Pořád to ale není příběh, román, detektivka, ze které se dá zhltnout 100 stránek za večer. Proč mě to „nezáživné“ čtení tolik baví? Přišel jsem na to, že se nějak potřebuji vymezit vůči smrti. Zajímá mě, co se mnou bude, až jednou..Co bude, až tady nebudu?

Kosmologickým postojem, či náboženským vyznáním si utváříme názor na konečnost či nekonečnost naší existence a zároveň tím hodnotíme kvalitu právě prožitého života. Stojí za to jít dál? Všichni jsme o tom určitě někdy přemýšleli, každý má na to nějaký názor. Probíhá tím jakási auto selekce-zdráhám se použít tento výraz v této souvislosti, ale dokonale to vystihuje. Možná, že si sami musíme vybrat téma příští kapitoly naší existence a rozhodnout, zda ještě vůbec nějaká kapitola bude.

Ateista jistě snadno najde 10 důvodů, proč posmrtný život neexistuje.. Pokračovat se mu už nechce, a budiž mu to dopřáno.

To tibetský buddhista o převtělování vůbec nepochybuje. Další vtělení je ale podmíněno tzv. karmickým vývojem. Celý proces by měl vyústit v osvícení a ve věčné nirváně...

Šamani pravěkých kmenů věřili, že se člověk může převtěllit do těla nějakého jiného zvířete, rostliny a naopak.

Křesťan svou pozemskou pouť smrtí sice zakončí, doufá však v pokračování své existence v nebi, ale podmiňuje jí očistcem a posledním soudem. Tak trochu alibisticky svou povinnost volby převádí na jiné faktory.

Kristus věřil, že může vstát z mrtvých a vypadá to, že se mu to opravdu podařilo.

… snad jsem se tou úvahou nikoho nedotkl. Berte jí jako názor introverta. Chápejte, žít mě celkem baví. Klidně bych si život střihnul ještě jednou.