Chrliče od Víta (fotoblog)

Každé těleso, každý hmotný objekt, je-li vnořen do prostoru, tento prostor zakřivuje. Vytvoří se kolem něj gravitační pole. Je možné, že kolem sochy, je-li vnořena do kulturního prostoru, zanechávaje v něm nezaměnitelný otisk,

se také vytvoří pole, konkrétně pole duševní – aura.

Je možné, že sochy mají také duši.

Nevidí, neslyší, nemají žádné smyslové orgány, nanejvýš kamenné napodobeniny, přesto vnímají naši přítomnost, cítí doteky našich pohledů. O to vyvinutější je jejich šestý smysl.

Je možné, že chrliče od svatého Víta mezi sebou (tak nějak telepaticky) komunikují. Švitoří, štěbetají, aby rozehnali nekonečnou nudu strnulé kamenné pozice. Komentují dění pod sebou:

,,Podívejte se dolů na toho nádheru, co nás fotí bleskem.“

,,Dneska už je asi stopadesátej.“

,,Já vám něco povím, drahé kolegyně, moc to nechápu. Vždyť je srpen, slunce úplně sálá a on nás fotí bleskem, panáček....“

„... ještě aby nám tak tím bleskem urychlil zvětrávací proces...“

„..máte recht. To je nejhorší, co může být, tyhlety teplotní výkyvy. Ještě nedávno bylo 15 stupňů, tento týden třicet. Úplně cítím, jak zvětrávám. To se vám třeba na noze udělá malá prasklinka, která se zalije vodou. V zimě zamrzne, led se roztáhne a z prasklinky je najednou puklina. Prásk! A vy letíte dólů, ani nevíte jak..“

(všeobecný výdech úleku)

„Vy mě ale děsíte, pane kolego! Brrrrr! Fakt je, že dneska si lidi ničeho nevážej. Poříděj si katedrálu a pak se o nás vůbec nestaraj. Na pravim rameni mám už tři dny holubinec. Myslíte, že si toho někdo všimne, že by to třeba utřel? Kdepak, prděj na mě, jak na placatej šutr. Musím počkat, až zase sprchne.“

alternativní odkaz (prosím, použijte v případě, že se obrázky nenačtou)