Mystika vyšších dimenzí

Celá staletí pátrání po jevišti mystických fenoménů končí. Už nikdo nemůže říct: ,, Podívejte se nahoru, nad námi nebe není!" A že, ani ve vesmíru nikdy nikdo nic takového nepozoroval. Stejné je to s lidskou duší. V našich tělech nikdy nebylo objeveno nic, co by připomínalo bájnou astrální součást našich osobností. Dokonce nebylo nalezeno nic - ani v mozku, ani v srdci, co by takové fyziologické úložiště posmrtného zbytku našich bytostí alespoň vzdáleně připomínalo. Přece nám může neustále na blízku, koexistovat vedle nás – totiž v dodatečných, vyšších rozměrech fyzikální teorie hyperprostoru.

K napsání tohoto textu mě inspiroval kolega bloger Čermák. V článku Za mariánskými zjeveními v Česku si všímá, že mystická zjevení např. Panny Marie nepřichází odněkud z dáli, nesestupují z nebe. Objevují se téměř okamžitě. Překonávají hranice časoprostoru. Přicházejí do našeho 3D světa z dodatečných vyšších rozměrů hyperprostoru nebo snad z paralelních vesmírů, které za poslední století vyprodukovala teoretická fyzika. K němému úžasu laické veřejnosti.

Ještě bych si přisadil. Vzpomeňme na bílou sobotu. Farizejové nechali podle Matouše třemi strážci střežit hrobku, do které bylo po ukřižování uloženo Ježíšovo tělo. Vchod byl ještě navíc zavalen kamenem. Přesto byla hrobka k údivu všech zúčastněných nalezena prázdná. S existencí čtvrtého rozměru by to nebyla až tak velká záhada.

Von Čermák (čti fo:n) to celkem trefil. Jenomže není zdaleka první, koho něco takového napadlo. Konec devatenáctého a začátek dvacátého století se nesl ve znamení jednoho modního trendu. Na základě nové Riemannovy geometrie propuklo davové šílenství kolem čtvrtého rozměru. Pronikl téměř do všech oblastí kulturního života. Výtvarné umění a literaturu nevyjímaje. Pro tu dobu jsou charakteristické umělecké proudy jako třeba kubismus. Dnes se již téměř zapomnělo, proč některé Piccasovy obrazy vypadají tak nepřirozeně. To proto, že se do nich autor snažil zakomponovat vize čtvrtého rozměru. Ještě výraznějším příkladem jsou Duchampovy Akty sestupující ze schodů. Také literatura byla plná fantasmagorických příběhů, ve kterých tak či onak čtvrtý rozměr figuroval.

Vědeckým vrcholem hrátek se čtvrtým rozměrem byla Einsteinova Obecná relativita a Kaluzův metrický tenzor pro pátou dimenzi. Obecná relativita zaváděla jako čtvrtý rozměr čas, aby ji pak Kaluza-Kleinova matice sjednotila s Maxwellovými elektromagnetickými rovnicemi v pátém rozměru. Tím to však zdaleka neskončilo. S dodatečnými rozměry se v minulém století doslova roztrhl pytel. Teorie superstrun jich potřebuje celkem deset (nebo 26), ve kterých superstruny vibrují a vytváří tak širokou paletu částic standartního modelu i kvant (přenašečů) všech čtyř základních přírodních sil.

Není divu, že se osiřelého čtvrtého rozměru na přelomu devatenáctého a dvacátého století ujali rozliční mystikové a spiritualisté. Tehdy se z různými spiritualistickými, nebo zednářskými spolky doslova roztrhl pytel. Mystika se nevzdávala svých nadějí stát se plnohodnotnou vědeckou disciplínou. Většina obyvatel západní civilizace byla věřící a tak není divu, že lidé hledali pro svou víru opodstatnění. Dodatečná dimenze se tak stala domovem nadpřirozených úkazů.

Asi bych měl nejdřív vysvětlit, proč seriózní páni fyzikové tak rádi hledají útočiště v nejistých vodách hyperprostoru. Hledají tak zvanou Teorii všeho. Rádi by do jednoho konzistentního rámce zahrnuly všechny základní interakce a to ve všech měřítkách vesmíru. Teorie všeho by měla také poskytnout syntézu makrosvěta mapovaného Einsteinovou obecnou relativitou a mikrosvěta kvantové mechaniky. Obě dvě ve své době zásadně otřásly geometrickými modely reality a tak se očekává, že jejich syntéza rovněž přinese novou geometrii. Zatím nejúspěšnější je představa, že přirozený fyzikální prostor není tvořen body, ale složitějšími vícerozměrnými objekty – strunami, smyčkami apod..

I když se superstrunoví teoretici aktuálně nemohou dohodnout, která z jejich verzí vesmíru je ta pravá (Calabiho-Yauových variet je nekonečné množství), minimálně s pátým rozměrem můžeme počítat téměř najisto. Tedy skoro téměř najisto. Pokud věříme Einsteinovým výpočtům o zakřivení prostoru, jakože byly již mnohokrát experimentálně potvrzeny a pokud věříme v platnost Maxwellových rovnic pro elektromagnetické pole, neměly bychom odmítat ani Kaluzovu hypotézu o pátém rozměru. Proč?

,,Rovnice obecné relativity a Maxwellovy elektromagntické rovnice vypadají v třírozměrném prostoru naprosto nepodobně. Přidáním pátého rozměru se gravitační a elektromagnetické rovnice sjednocují do jedné Riemannovy matice. Světlo a gravitace díky tomu do sebe zapadnou jako dílky skládanky“ píše Michio Kaku v knize Hyperprostor. ,, I když tato hypotéza doposud nebyla experimentálně potvrzena (a asi hned tak nebude-nemáme na to technické prostředky) Už při pouhém pohledu na krásu formálního zápisu Riemannovy matice zůstanete stát, němý úžasem a okamžitě vás napadne: To nemůže být pouhou náhodou!“

Elegance matematických výrazů je jedna věc, jenže co s tím, když to celé první pohled vypadá jako blbost? Náš prostor zůstává nesmlouvavě třírozměrný a dodatečné rozměry nebyly nikdy ani experimentálně potvrzeny. Fyzikové se tento zásadní nedostatek snaží okecat tím, že dodatečné rozměry jsou svinuté rozuměj smrštěné do podplanckovských délek. Jsou tak malinkaté, že ani nejdou změřit. Jsou menší než atom...Jenže to mi připadá přitažené za vlasy, tak jsem si vyvinul svou vlastní teorii. Teď mě dobře poslouchejte: subatomární smrštěnost není tím pravým důvodem, proč vyšší rozměry nevidíme. Ony nejsou scvrklé...ony...ony jsou imaginární!

Aby to mohlo vůbec fungovat, potřebujeme rozhraní, které by umožňovalo, aby se nám jednak mohli zjevovat svatí a druhak, aby duše mrtvých mohli odcházet do hyperprostoru na věčný odpočinek. Kde ale hledat spojnici obou světů? Místo nebo věc, která by byla na pomezí obou světů., nebo alespoň způsob, jak mezi oběma světy přecházet.

V tomto bodě dochází teoretickým fyzikům dech. Jedinou možnou cestou do paralelních světů, kterou jsou ochotni připustit, jsou červí díry. Michio Kaku je definuje jako defekty časoprostoru. Druhým dechem ovšem dodává, že by bylo nesmírně obtížné červí díry uměle vytvořit. Bylo by třeba nezměrné množství energie, které by veškeré lidstvo nedokázalo vyrobit ani společnými silami.

Když to nejde silou, zkusíme to jinak. Moc možností ale není. Nebudu vás napínat. Branou do vyšších dimenzí může být logicky pouze čas. Tedy dvourozměrný čas.

Jak si takový druhý časový rozměr představit? Inu, o jednom časovém rozměru fyzikové hovoří proto, protože se jako model pro zachycení událostí používá přímka – časová osa. Zaměníme-li tento model za Gaussovu komplexní rovinu, můžeme si definovat reálnou a imaginární složku časového vektoru. Reálná složka představuje čas, který plyne neživým předmětům a je dobře dělitelný na stejné časové úseky, např. sekundy a tudíž i dobře měřitelný.

Kdežto imaginární složka je nezměřitelná.

(slovíčko imaginární je výstižné ve třech významech. Jako matematický výraz – jedna složka komplexního čísla, ve smyslu abstraktnosti matematiky a jako synonymum slova virtuální, jako brána do světa lidské fantazie)

Imaginární složku času mohou vnímat pouze živé inteligentní bytosti. Její projevy jsou čistě psychologické. Jak jinak, souvisí přece s duší (psyché=řecky duše) Imaginární složka se například v běžném životě projevuje tím, že některé okamžiky se nám vlečou, jindy nám zase čas utíká neskutečně rychle. Jinak vnímáme tok času na nádraží, po té, co nám hlasatel omluvně oznámí, že náš spoj bude mít hodinu zpoždění. Jindy nám zase zmiňovaná hodina uteče tak rychle, ztratíme-li ji v podružném hovoru s přáteli u piva, že jsme sotva schopni ji zaregistrovat.

K tomu je ještě nutno dodat, že čas neplyne plynule, ale přeskakuje po malých úsecích, po kvantech. I když to není na první pohled patrné, i naše vědomí zažívají čas ve kvantech. Pomůžeme si analogií s filmovým pohybem. Ačkoliv i ten se nám zdá na první pohled plynulý, ve skutečnosti je rozdělen do 25 snímků, které jsou zobrazeny během jedné vteřiny. Teprve mozek diváků dodává příběhům na filmových plátnech punc kontinuity. Stejně tak vědomí vnímá čas spojitě, ačkoliv je mu servírován po dávkách. No a v těchto jednotlivých dávkách, jednotlivých kvantech času, v jednotlivých okamžicích se mění argument komplexního času, protože se mění poměr absolutní a reálné složky - a tím i délka prožitku daného okamžiku. Zatímco příspěvek reálné složky zůstává konstantní, čímž potvrzuje předpoklad fyziky běžných nerelativistických rychlostí, velikost imaginární složky se v každém okamžiku může lišit podle momentálního psychického rozpoložení.

Absolutní velikost komplexního čísla vektoru času (dále jen absolutní čas) pak skutečně ukrajujeme z našich životů.

Při zpětném pohledu do minulosti tuto imaginární složku času již nevnímáme. Minulost se slévá do kratičkého okamžiku. Retrospektiva scvrkává vzpomínky do malinkaté chvilky. Proto se, zejména starší lidé rádi nechávají slyšet, když vyprávějí své zážitky z doby například před 35 lety, že mají pocit, jakoby se to stalo teprve včera.

Jak jsem už naznačil prve v příkladu s hodinou strávenou v hospodě nebo na nádraží, argument komplexního času se může v průběhu života pozorovatele měnit. V krizových situacích, nebo v situacích, kdy si pozorovatel začne tok času vědomě připouštět, třeba když prožívá nějakou emocionálně hodně vypjatou událost, velikost imaginární složky roste. Proto v okamžicích nervového vypětí míváme pocit, že se čas zastavil.

S přibývajícím věkem dlouhodobý průměr velikosti imaginární složky klesá. V okamžiku smrti bude imaginární složka našeho času rovna nule a naše těla se stanou neživou věcí.

Na hypotéze komplexního, dvourozměrného, času je nádherné především to, že má potenciál na vysvětlení jevů, jejichž existence ještě ani nebyla oficiálně vědecky potvrzena.

Možná že, stejně jako já, věříte, že smrtí příběh pozorovatele času nekončí. Pokud jsou svědectví lidí, kteří prožili klinickou smrt pravdivá, pak můžeme existenci imaginární složky času vděčit za iluzi tunelu, který nás transportuje do vyšších dimenzí. Smrt je samozřejmě hodně vypjatá emocionální záležitost, velikost imaginární složky času roste do astronomických rozměrů.

Na rozdíl od imaginární, reálná složka nemůže být nulová. Alespoň pro řadového smrtelníka ne v realitě našeho časoprostoru. Můžeme si ale takovou situaci matematicky modelovat. Takže. Představme si, že v jednom po smrti následujících okamžiků vymizí reálná složka. duše zemřelého tak díky tomuto triku získává klíč k bráně věčnosti. Zaplatí však za to hořkou daň. Zmizí mu z obzoru veškerá hmota, která je samozřejmě vázána na náš časoprostor. Znovu zažije singularitu podobnou té v momentě Velkého třesku, nebo za časovým horizontem černých děr. Ty části Calabiho-Yauiho variet, které z našeho úhlu pohledu považujeme za svinuté, se před ním rozevřou a naopak. Ocitne se v paralelním časoprostoru, jemuž dominuje naše stará známá imaginární složka komplexního času (nyní v roli reálné) plus tři imaginární/reálné prostorové dimenze.

(Analogicky bychom si mohli představit i třetí časový rozměr a promítnout jej kartézské třírozměrné soustavy souřadnic. Získali bychom tím kompletní soustavu tří paralelních světů, která by dohromady zahrnovala devět prostorových rozměrů a tři časové. Tento model už se celkem blíží geometrickým představám strunových teoretiků.)

Jak už jsem napsal, pocit štěstí, krásy nebo zrovna tak bolest, vnímání času prohlubují. Nejen projevy emoční inteligence, ale též rytmus nějakým způsobem zintenzivňuje náš prožitek okamžiku a tím jej prodlužuje. Proto máme rádi rytmické věci. Líbí se nám rytmická hudba nebo třeba rytmická báseň.

,,Těsná souvislost mezi rytmem a vyššími stavy vědomí, evokuje mystické vnímání. Toto vnímání, stejně jako hudební a básnické, přirozeně tíhne k vyjadřování v rytmických periodách,“ píše Evellyn Underhill ve své knize Mystika.

Odříkávání mantry nebo modlitby, používané jako meditační technika funguje právě na principu rytmiky. Meditující mnich vlastně nedělá nic jiného, než že se snaží maximalizovat prožitek imaginární složky, aby si co nejvíce prodloužil vnímání okamžiku a tím se přiblížil k popsané časové bráně. Některým křesťanským světcům, třeba Terezii z Avily se to snad mohlo podařit víceméně spontánně, aniž by o dosažení tohoto stavu usilovala nějakou speciální meditační technikou.

Natahovat čas, zvětšovat jeho imaginární složku, mohou nastartovat procesy v mozku spojené například s vyplavením hormonu melatotinu, nebo i jiných orgaických látek známých pod pojmem drogy. Tyto procesy mohou být stejně tak spuštěni meditací buddhistických mnichů. Mohou souviset i s dávnými rituály šamanů, pro které bylo tak charakteristické právě rytmické bubnování.

zdroje:

http://liborcermak.blog.idnes.cz/c/284045/Za-marianskymi-zjevenimi-v-Cesku.html

Michio Kaku: Hyperprostor

Evelyn Underhill: Mystika

dále: Bible, wikipedia

Obr. v perexu D.Duchamp: Akt sestupující ze schodů