Sousedovic lamy

  Žijeme své životy v izolovaných bublinách. Nevidíme napravo ani nalevo. Často ani netušíme, jaké báječné světy míjíme bez povšimnutí. Světy, které máme téměř na dosah ruky...

Léta chodíme s dětmi k sousedovic plotu obdivovat zakrslé oslíky. Jsou tak malinkatí, vysocí snad ani ne metr v kohoutu. Možná právě proto dětem imponují.. Nedávno, jednu srpnovou neděli před obědem jsme se na ně šli zase podívat. Zatímco jsme s oslíky koketovali, opodál pracoval nějaký pán. Opravoval plot. Byl to pan Švanda, jak se nám později představil, majitel zdejší farmy. Pozval nás dál, do ohrady a začal nám o svém království vyprávět. S nadšením, které evidentně plápolalo spalujícím plamenem vášně. Vášně, která tryskala z nejhlubší hlubiny srdce toho člověka.

Dozvěděli jsme se, že miniaturní oslíci pochází ze Sardinie. Jedná se o vzácný druh. Na území České republiky žije pouze 9 exemplářů tohoto oslího plemene, z toho čtyři kusy má v péči zdejší farma pana Švandy.

Příběh stádečka z Malé Veleně začíná před čtyřmi lety v Irsku, kde si pan Švanda vytypoval 2 oslice a jednoho oslíka. Isabelu, Helenku a Nortíka. Později k nim přibyl ještě Robin, jehož příběh je na rozdíl od jeho soukmenovců spíše smutný. Prý to byla vlastně taková neplánovanná záchranná akce. Pan Švanda se úplnou náhodou dozvěděl se o chovateli, který chtěl nechat oslíka vykastrovat. Aby odvrátil tuto z genetického hlediska nenahraditelnou škodu, pan Švanda znovu sáhl do kapsy a Robina také koupil. Ani dnes však není četnost stádečka uzavřená záležitost - do budoucna se plánuje další rožšíření stádečka. Farma od jara zkouší připouštět mladé oslíky k osličkám. Avšak ty jsou prý ještě příliš mladé, příliš vybíravé a samečky zatím při sebemenším projevu náklonnosti odhánějí. Pan Švanda nicméně doufá, že by se to letos mohlo podařit.

,,To se nedivím, že je slýcháváme tak strašidelně hýkat, když odhánějí otravné samečky.“ namítne moje manželka a spiklenecky na mě mrkne ,,zní to, jako by jí chtěl někdo šlápnout na krk.“

,,Kdepak, to je kvůli krmení,“ namítne pan Švanda, ,,jsou zvyklý, že je během týdne krmím v šest ráno a když si o víkendu přispím, tak už v půl sedmý začnou takhle vyvádět. To samé se děje večer.“

,,..a kolik toho sežerou?“, ptám se zase pro změnu já, ,,V létě se asi napasou, ale co jim dáváte v zimě?“

,,V zimě v létě, to vyjde na stejno kupuju jim speciální krmné směsi. Snad se u mě se nemají špatně. Jak se vaše paní domnívala, že ta černá oslice je březí, tak to není oslice. Je to sameček Nortík a je tak vypasený. Krmivo mě stojí, když se to vezme dohromady s lamama, zhruba šest tisíc měsíčně...“

,, To se vám to vyplatí?“ na rychlo v hlavě počítám kolik je to dohromady ročně ...

,,Nevyplatí, člověk to ale nedělá pro peníze. Jednou jsem byl na zájezdu v Peru, v Jižní Americe. Setkal jsem se tam s těmito zvířaty v jejich přirozeném prostředí,“ ukazuje na lamy ,,a byl jsem jimi naprosto fascinován. Jsou takový...takový elegantní a mají nádherný oči. Vlastně to dělám, pro ty jejich nádherný oči! A taky tak trochu kvůli adrenalinu.“

,,Adrenalinu?“

,,Samice lam jsou březí 11 měsíců a když se vám zdá, že by už měl nastat okamžik porodu, běháte je kontrolovat každou hodinu. Nedá se to odhadnout úplně přesně a tak se většinou se stane, že to propásnete. Ty potvůrky si vyberou si chvilku, kdy jste pryč. Jako by schválně čekali, až se vypaříte.Možná, že chtějí rodit nerušeně. Letos na jaře, jsem si jel jen něco zařídit do města a když jsem se vrátil, tahleta stakatá potvůrka už byla na světě,“ ukazuje na půlročního samečka, který mně, dospělému muži již směle hledí ze stejné výšky do očí.

,,Samotný porod trvá tak půl hodiny až padesát minut. Měli jsme tady 6 porodů, většinou bez problémů. Jen jednou, to rodila tuhle Lissy. Dlouho nemohla mladýho vypudit. Visel jí z vulvy, klimbala s ním ze strany na stranu. Trvalo to skoro hodinu. Měl jsem obavu, že ho veme hlavou o krmelec. Nakonec si lehla támhle do kouta, kde bylo málo místa. Nedala mu ani prostor, kam by se měl narodil. Nemohl jsem se tam k němu vůbec dostat, abych mu pomohl ven Ani když už byl venku, nebylo zdaleka vyhráno. Lamy totiž rodí hlavně ve stoje. Mládě několik minut visí hlavou dolů, takže z něho díky gravitaci vyjdou ven hleny a voda, které se nalemtal ještě v děloze. Sinchiho jsem tedy musel popadnout za zadní, třepat a kývat s ním, aby se neudusil. Čas letěl jako splašenej. Byl to boj o život, ale naštestí to dopadlo dobře. Po takovém dramatu získáte k těm zvířatům úplně jiný vztah.“

,,Jste původem z města, nebo z vesnice,“ vložila se do hovoru také babička (tchýně) ,,Ono, se říká, že člověk z města bývá do chovatelství zapálenější, než lidé z venkova. Měšťáci prý mívají ke zvířatům vřelejší vztah.“

,,Jsem z vesnice, ale dlouho jsem žil ve městě. Tady jsem už dvacet let.“ odpoví pan Švanda ,,a k tomu chovatelství. Nemyslím, že by to šlo takto zobecňovat. Záleží na jednotlívcích. Vesničtí spíše chovají užitková zvířata. Prasata, ovce, slepice, kdežto měšťáci se rádi vrhají do takovéto exotiky.“

(Pak se mi stalo něco hroznýho. Někdy prostě rychlejc mluvím, než přemejšlim :-) )

Vznesl jsem v dané situaci nejnevhodnější dotaz, který jsem vznést mohl. Vzpomněl jsem si totiž na švagra, který vše, co kdy choval, zařízl a snědl. Zeptal jsem se:

,,Copak vy je nechováte na maso?“

Uřízl jsem si pěkný kus ostudy. Manželka mi to taky hned dala sežrat. Probodla mě pohledem. Zamrzelo mě to, ale už to prostě nešlo vzít zpět.

Naštestí pan Švanda si to tak nebral, schovívavě se usmál, řka:

,,Kdepak lamy se nejedí ani v Jižní Americe. Pro indiány jsou to posvátná zvířata. Dokonce je rituálně křtí. V Peru se jedí spíš morčata. V jednom koutě mají postele, v druhém děti a ve třetím morčata,“ vyprávěl.

,,Když k nim přijede na návštěvu vážený host, například z Evropy, jedno morče chytí a na počest hosta z něj připraví pokrm. Lamy tam nejedí ani nejchudší obyvatelé. Většinou totiž ani žádné nevlastní. Lamy se tam obecně chovají kvůli vlně, nebo jako tažná zvířata. Ani já jsem si je nepořizoval kvůli masu. Mám je kvůli trekkingu. Chodím s nimi na procházky. Tedy, chodíval jsem dřív. Teď už na to nemám tolik čas.“

A není vám to líto, když pak vyrostou a musíte je dát pryč?“ zachraňuje čest rodiny babička-tchýně inteligentnějším dotazem.

,, Přesně tak. Řeknu vám, já to vždycky obrečim. Je to jako, když příjdete o někoho z rodinny. Proto si pečlivě vybírám mezi případnými zájemci o koupi. Naštěstí se jich vždycky ozve několik, tak si mohu vybírat. Dokonce si jezdim zkontrolovat, v jakém prostředí a podmínkách budou lamy žít. Zájemce si u mě také musí vyplnit dotazníček. Chci zjistit, jestli kupec má o lamách a jejich chovu alespoň nějaké základní povědomí. Mám registrovaný, plemenný chov, tudíž si mohu dovolit být na své zákazníky trochu přísnější.“ spiklenecky se usmívá a obyčejní smrtelníci jen tiše závidí

,,Ze stejného důvodu také navyšuji cenu na dvoj až trojnásobek běžné prodejní ceny. Snažím se tak odradit tak zvané hurá zájmce, kteří ani pořádně nevědí, do čeho jdou. Vidí někde lamu a hned by si ji chtěli také pořídit, aniž by si o těch zvířatech alespoň něco přečetli.“

,,No, máte je v perfektním stavu, načesané jako panenky“ chválí manželka a definitivně zachraňuje situaci. Hladí po téměř plyšovém krku mladého samečka.

,,To je Sinchi,“ představuje nám hrdý farmář svého svěřence.,, Takhle by se ale chovat neměl. Je pěkně oprsklej. To Wamani je jiná třída.“

Druhý mladý sameček tak přítulný není. Nesměle nás pozoruje z odstupem asi patnácti metrů.

,,Však on si ho Chicco srovná. Už několikrát jsem ho přistihl, jak uštědruje mladýmu výchovný políček.“

Monumentální vůdčí samec zatím návštěvě nevěnuje nejmenší pozornost. Nerušeně se pase.

,, Může být nebezpečný?“ konečně se osměluji s další dotazem, týkající se Chicca.

,, Já si jim do vztahů nepletu....může.. má obrovskou sílu, zákeřný ale není. Lamí samci nejdříve varují, když se jim něco nelíbí, pak teprve zaútočí...“

,,... já vim plivou, jednou jsem toho byla svědkem v zoologické zahradě...“ bere si slovo babička.

,,...plivou není ten správný výraz,“ upřesňuje pan Švanda ,,vrhají natrávenou potravu. Zrovna to nevoní“ a ukazuje nám zaschlou stopu po jednom takovém útoku na stěně stáje.

,,V pražské zoologické zahradě prodávají sloní hnůj. Osmdesát kaček za kyblík.“ podsouvá moje žena úžasný námět na rozšíření bussinessu protřelému farmáři, který mezitím začal uklízet ve stáji. Asi aby zbytečně nemarnil čas.

,,Já bych to dával klidně za odvoz...“ vysvětluje pan Švanda a dodává:

,,Většinou to farmaření zas taková romantika není. V zimě se musí zvířatům donést 30 kbelíků vlažný vody denně.“

Cítím, že čas vyměřený na exkurzi vypršel. Zavelím k ústupu. Nemůžeme tady zaclánět do nekonečna. Ostatně už je po poledni a dědeček má již na chatě jistě uvařeno.

Cestou se moje žena nechala slyšet, že by také chtěla něco takového zažít. Zasnila se, že by někdy také chtěla takovou farmu vlastnit.

(Neví, o čem mluví, co obnáší drsný život chovatele dobytka. Už ji vidím, jak kydá ten hnůj a nosí v zimě ty kbelíky vlažné vody.)

Děkuji Bohu, že nemusí takovou dřinu žít a v duchu obdivuji pana Švandu, protože já bych asi nebyl schopen přinést takovou oběť jen kvůli trekkingu....