Posttraumatické kořeny extremismu aneb nedivme se!

Že život občas přináší naprosto nečekané chvíle, je stará otřepaná fráze. Přesto jsme vždycky překvapeni, když nás scénárista osudu načapá na holičkách. V situacích, jako je tato, jen kroutíme hlavou a nejsme schopni namítnout než, že tomu by nikdo neuvěřil. Příběh, který vám chci dnes vyprávět, je ze stejného těsta. Kdyby ho někdo napsal, nějaký béčkový spisovatel vyfabuloval, lidé si jen budou ťukat na čelo a nevěřícně na tu pitomost zírat.

Proto počítám s tím, že asi nikdo neuvěří, když vám tady napíšu, podotýkám, že ve vší seriózností a s naprosto vážnou tváří:

Naše dítě si přeje k Vánocům hovno!

Je to ještě horší. Nejméně půlhodiny kvůli tomu usedavě plakalo a vzlykalo. Nic naplat, že mu bylo teprve sedm a že zrovna trpí horečkami, protože onemocnělo zánětem průdušek. I tak spílalo osudu nehranou upřímností, že mu jeho matka vyhodila nejmenší hovínko na světě, kterým ho zrovna poctil náš nový přírůstek do rodiny. Legálně získané, dnes v akvaristice zakoupené mládě džungarského křečíka ho totiž obdarovalo na jeho malou dětskou dlaničku -osobně.

No, a synek si toho spontánního daru velmi považoval. Ten malý bobeček, menší než zrnko trávy, zřejmě považoval za projev náklonnosti toho tvorečka, neřku-li lásky.

A zlá matka mu to vyhodila a ruku mu ještě utřela vlhkým ubrouskem!

Pak se sice snažila situaci zachránit, když svými mateřskými pudy vycítila, že nářek je nepředstíraný a trauma opravdové, avšak naprosto trapným a nevhodným způsobem. Prý se mu na ruku vy-(píp)-á ona, když si to bude přát. Synek to samozřejmě znechucen odmítl, avšak nabídka způsobila další, ještě intenzivnější poryv vzlyku. V takových chvílích má zvyku ve zvyku ventilovat svá příkoří hlasitě. Vykřikuje je jen tak do vzduchu, snad k uším anonymního posluchače. Mezi jednotlivými, více či méně peprnými, výrazy (kde se to v těch dětech bere, že?) zazněla i ona památeční věta. Totiž, že si bude přát takové hovínko od Ježíška, když mu ho maminka nechce dopřát. Načež ho maminka začala citově vydírat, vyčítala mu chlácholivým hláskem že nechápe, proč má radši toho blbýho křečka, když ona se o něj tak láskyplně stará. (což mohu potvrdit, manželka se stará o děti opravdu příkladně).

Jako otec jsem nemohl včas zasáhnout, učinit přítrž tomu týrání nebohého potomka. Ležel jsem ve vaně a četl si Respekt z minulého týdne. Článek ,,Čti Korán, bratře – město a jeho džihádisté.“ a bylo mi to najednou všechno jasné. Všechny souvislosti splynuly. Text pojednává, jak všichni jistě dobře víte, o mladých salafistech, kteří se rekrutovali z třetí generace islamských přistěhovalců v Německu. Nechali se zblbnout proislamskou kampaní Lies! (německy Čti! - anglicky Lži!) organizovanou podomními rozdavači Koránu a nakonec naverbovat do bojových skupin Islámského státu a to přímo do první linie bitev zuřících na hranici Iráku a Sýrie.

Mladí, nerozumní puberťáci, byli vždy snadno náchylní k tomu, nechat se zmanipulovat extremistickými skupinami. Ať to byla v sedmdesátých letech Frakce Rudé armády, později punkeři v osmdesátkách a skinheadi v letech devadesátých. Skutečnými vinící zločinů napáchanými těmito extrémistickými individualitami jsou ovšem rodiče těch zbloudilých duší. Nevěnovali jim dostatečnou péči a lásku. Často zanedbávali jejich výchovu. Nedopřávali sluchu jejich požadavkům, nepodporovali je v jejich ušlechtilých zálibách. Donekonečna sráželi jejich ego a působili jim i jiná vážná traumata.

Pak se ale nemůžeme divit! Jsme nepoučitelní. Děsím se toho, že naše generace nebyla, není a tudíž ani její potomstvo nikdy nebude vyjímkou!