Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Cesta svatého Františka

29. 08. 2016 7:32:00
Spáchal jsem strašlivý hřích. Lhal jsem svým vlastním dětem. Říkal jsem jim, že se musí svědomitě učit, aby se jednou měly dobře. A, že až prý budou velké, když budou poctivě pracovat, budou se mít dobře,

...protože si budou moci koupit, na co si jen vzpomenou. Tak, že budou žít šťastné životy.

Nemějte mi to za zlé, sám jsem byl v tomto duchu vychováván a upřímně tomu celý svůj život věřím. Tedy, přesněji řečeno, až do nedávna jsem tomu věřil. Snažím se, snažil jsem se podle toho žít, důvěřoval jsem tomu pravidlu, jenže pocit ,,štěstí” se zatím jaksi nedostavil. Takže vím o čem mluvím, když teď na základě své vlastní zkušenosti řeknu, že to není tak úplně pravda. Svět se mění, co možná platilo dřív, za první republiky, už dávno neplatí. Bohužel se tím nápadem, tou myšlenkou, nechal inspirovat kdekdo, určitě většina národa, přičemž jsem si jist, že mnozí spoluobčané pracují skoro stejně usilovně jako já, někteří možná ještě usilovněji, čímž ale zároveň devalvují hodnotu mé práce. Výsledek je ten, že je pak hrozně těžké vyhrabat se z průměru, oslnit svého chlebodárce nadobyčejnými schopnostmi a výkony. Tudíž se plahočíme od výplaty k výplatě, a nic na tom nezměníme, ani kdybychom se přetrhli. Všichni se mít dobře nemůžeme, protože čistě ekonomicky vzato, zdroje jsou vždycky omezené.

Ale co, chlácholíváme se, hlavně, že je co jíst a pít....

Jenže ono vás to po dvaceti, třiceti letech lopoty přestane uspokojovat. Když začnou blikat koncový světla, uvědomíte si, že vám už moc času nezbývá a že čas je vlastně ta nejvzácnější komodita, pro kterou stojí za to žít. Uvědomíte si, že venku je tak krásně, slunko svítí, lechtá vás svými paprsky, láká vás ven na vzduch, zatímco musíte večera tvrdnout na svém pracovišti.

Ach jo, znáte tu o tom Sisyfovi?

No a za druhé kapitalističtí vykořisťovatelé jsou čím dál tím otrkanější, nemilosrdnější, bezohlednější, surovější, krutější a hlavně lakomější ke svým zaměstnancům.

Navíc, soudě dle obrazu reality mediálně nám předkládané, nejlépe se daří těm, jež ovládají umění dojit státní kasu. Zdá se, že na největším balíku sedí šíbři, kteří se na cestě k němu neštítili žádných prostředků a hojně využívali mafiánských praktik. Ale, abych nikomu nekřivdil a neházel všechny bohaté lidi do jednoho pytle s loupežníky, tak jako tak, cesta k vysněnému balíku bývá náročná a strastiplná. Tomu snu je třeba obětovat celého ducha i tělo; osobnost, veškerý čas i energii, kterou disponujeme. Přesně podle hesla, že kráčet lze jedině vpřed. Neohlížet se doprava, doleva, na mrtvé ani raněné, neboť kdo jednou klopýtne, zaváhá. Byť by znovu vstal,čelo peletonu již nemá šanci dostihnout.

A především, je tomu třeba obětovat spoustu času a čas, jak známo, je ta nejvzácnější komodita.

Cesta je to každopádně dlouhá, náročná a trnitá a výsledek je přitom nejistý, ne každému je přání dojít až nakonec, protože tak jako v každé hře, k úspěchu je potřeba též notné dávky štěstí, nebo, řekněme raději příznivých okolností. Jenže, co s těmi, k nimž osud nebyl tak nakloněn a na startovní čáře museli čelit překážkám v podobě rozmanitých handicapů, například jsou-li od boha obdarováni menším talentem? Obchodním, uměleckým či sportovním, to je fuk. Co s těmi lidmi, kteří budou v potu tváře šlapat do kopce po serpentinách, bezmocně sledujíce, jak jim zbytek peletonu uniká? Co se všemi těmi učiteli, lékaři, knihovnicemi, sociálními pracovníky, popeláři atd., atd. Mají snad takový lidé menší právo na blahobyt, životní prostor, na svou dávku štěstí?

Tak například já, když se ohlédnu o dvacet let zpět, mohu zodpovědně prohlásit, že jsem vždy poctivě pracoval a svědomitě plnil zadané úkoly. Nikam mě to výrazně neposunulo a tak se pomalu začínám ohlížet po jiné strategii. Jestli by to třeba nešlo zařídit nějak jinak, něco ve smyslu řčení: nemůže-li hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře, jestli mi rozumíte? Nebo jinak to řeknu: Cesta k prosperitě vede jednak maximalizací zisku, což mi nebylo osudem dopřáno, nebo, druhak, minimalizací nákladů. Často si kladu otázku, jak dalece by to šlo žít bez peněz a nebo alespoň s minimem peněz. Jak velké by to minimum asi tak mělo být? Respektive, co všechno jsem si ochoten odpustit, abych své životní náklady minimalizoval maximální měrou?

Určitě nejsem první (ani posledni), koho něco takového napadlo. Historie zná několik osobností, které se dokázali dobrovolně vzdát majetku. Za všechny jmenujme sv. Františka z Assissi. Přesto, že jeho otec byl bohatý a vlivný italský obchodník Pietro Bombardona, neváhal se vydat cestou chudoby a sdílet tak osud nás, prach sprostých lidí. A nebyl zdaleka jediný. Jmenujme ještě naší Anežku Českou a ... a ... a no, teď si nemohu vzpomenout, ale historie určitě zná spoustu takových vzorů, neochvějných majáků na cestě ponurými dějinami lidské civilizace.

Takže z odkazu sv. Františka plyne především ponaučeni, že chudoba není nic dehonestujícího. Není to nic, za co bychom se měli stydět. Nadutost peněženky nevypovídá nic o schopnostech jeho majitele, ani o jeho pracovitosti, znalostech, či inteligenci, natožpak o jeho charakterových vlastnostech. Bohatství by nemělo být ukazatelem společenské prestiže.

Ufff, především je potřeba zapracovat na vlastním duševním rozpoložení, to jest odbourat iluzi, že blahobyt je spouštěčem pocitu štěstí. Štěstí si za peníze nekoupíš, zpívá v jedné své písni Richard Müller a má recht. Je vědecky dokázáno, že majetní lidé nejsou o nic šťastnější, než ti nemajetní. Je nesmysl je se domnívat, že až vydělám určitý obnos, například milion korun, že se od těch chvil navždy v řečišti mých žil rozlije doživotně trvající pocit euforie.

Protože o majetek je třeba pečovat, což stojí možná ještě mnohem více úsilí než o něj bojovat, přičemž platí přímá úměra. Více majetku, více starostí. (a hlavně to zabere více času, hhhh)

Bez legrace. Blahobyt nám přináší stále méně radosti, to protože jsme si už na něj zvykli. Jedinec dnes vlastní mnohem více věcí, než kdy vlastnil jeho předek, avšak neustále jej sžírá pocit, že toho nemá dost. Důvod je všudypřítomná reklama, která si v ničem nezadá s vymejvaním mozků za totalitních režimů. Oblečení, potravin či léků, dále pak knih, elektroniky, nebo třeba kuchyňského náčiní si nosíme domu čím dál, tím více. Nadbytek věcí pak v domácnostech výtváří nepořádek a chaos. Stává se hlavním nepřítelem útulnosti našich domovů. Zvyšuje hladinu stresových hormonů, zhoršuje koncentraci, zahlcuje naši paměť. Generuje permanentní úzkostný pocit, který pravděpodobně souvisí s prehistorickými kořeny naší mysli. Kdysi dávno přežívali předci zejména díky tomu, že neustále skenovali okolí, aby zjistil, jestli se na něho nechystá něco zaútočit, třeba nějaká šelma. Nepořádek vytváří nepřehlednost a podvědomě tak aktivuje pocit ohrožení. A v neposlední řadě nás okrádá o čas, (sic!) který bychom rádi věnovali odpočinku a který musíme trávit úklidem.

Je to začarovaný kruh. Jeden každý vlastníme 80% věcí, které nepotřebujeme, nebo používáme sporadicky a bojíme se je vyhodit. Musí se furt přemisťovat, uklízet, vytlačuji nás z bytu a postupně z nich magoříme. Paradoxně nás to ale nijak neomezuje v touze kupovat si nové a nové věci, což stojí spoustu peněz, no a výroba peněz nás stojí spoustu úsilí a času. Tímto se kruh se uzavírá; tímto se de facto vracím úplně na začátek tohoto textu. :-)

Je to past. Nastal otevřít oči a otevřeně si to přiznat. Blahobyt ruinuje naše životy. Ruinuje nás sociálně, protože se stydíme pozvat návštěvu do našich zaneřáděných a neuklizitelných příbytků. Ruinuje nás morálně, protože převrací naruby žebříček hodnot, pokřivuje optiku, jímž hodnotíme kvalitu ostatních. A ruinuje nás psychologicky, protože ani ve svých domovech nemůžeme žít v klidu. Okrádá nás o motivaci, důstojnost, identitu...

..a o čas, který ukrajuje z našich životů

Autor: Stanislav Salvet | pondělí 29.8.2016 7:32 | karma článku: 27.83 | přečteno: 2228x

Další články blogera

Stanislav Salvet

Pekelná brána na Housce

Svět je kruté, nemilosrdné a temné místo. Místo, ze kterého není kam utéct. Kdyby to tak šlo, alespoň na chvíli, někam do světa fantazie, kde by lesní potůčky zurčely a mezi nimi víly by tančily, sotva zahalené závojem

4.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 15.42 | Přečteno: 573 | Diskuse

Stanislav Salvet

Hradební je naše

Historická jádra, srdce našich měst, ztrácejí své kouzlo. Pomalu, ale jistě se z nich vytrácí genius loci.Stávají se z nich skanzeny, výkladní skříně...

13.8.2017 v 19:10 | Karma článku: 12.42 | Přečteno: 404 | Diskuse

Stanislav Salvet

Slzy jednorožce

Ve starobylém lexikonu radí dávný rádce, jak uhranouti ženu, by svolna byla k lásce....................

21.7.2017 v 21:06 | Karma článku: 8.11 | Přečteno: 192 | Diskuse

Stanislav Salvet

Mozartovo Requiem

“Vzpomínám si na ty dny, kdy myšlenky rozhodly, že se ztratím z paměti, navždy vymazán..............”

31.5.2017 v 8:09 | Karma článku: 11.22 | Přečteno: 307 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Tomáš Houška

Příběh Arménie

Pro mnoho lidí je Arménie tajemnou zemí někde daleko, a když máme zalovit v paměti, co jsme se o ní učiili v dějepise, většinou musíme přiznat, že nic. Výlet do té současné nechám na příště, pojďme nahlédnout do její historie.

26.9.2017 v 10:15 | Karma článku: 5.73 | Přečteno: 92 | Diskuse

Karel Janďourek

Vibrátor... aneb lepší, než dlouhý vysvětlování

Pomalu nám začal školní rok a rozebíhají se kroužky. To je veliký nápor na rodinnou organizaci a logistiku.

26.9.2017 v 9:40 | Karma článku: 9.59 | Přečteno: 332 | Diskuse

Libor Popovský

Nový podvod nevládních organizací: Pašování lidí, s. r. o.

Překlad článku Douglase Murrayho „New NGO Racket: Smuggling, Inc." pro českou verzi Gatestone Institute zpracovaný paní Helenou Kolínskou a mnou."

26.9.2017 v 9:14 | Karma článku: 25.78 | Přečteno: 660 | Diskuse

Šárka Bayerová

Špinavé nádobí jí lezlo na nervy

A protože doposud nikdo nic nevymyslel, začala hloubat sama. Povedlo se. Zrealizovala sen každé ženy - konečně se nádobí mylo samo....

26.9.2017 v 8:30 | Karma článku: 18.48 | Přečteno: 464 | Diskuse

Vojtěch Halamíček

Zpověď islamofoba

Drahý příteli, za ta léta, co se známe, se myslím mezi námi vytvořilo silné pouto, přesto, nebo možná právě proto asi oba cítíme, že se i naše pohledy v otázkách, které rozdělují celou společnost, rozcházejí.

26.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 19.89 | Přečteno: 377 | Diskuse
Počet článků 149 Celková karma 11.99 Průměrná čtenost 896

Vždycky mě zajímalo kdo jsme, odkud přicházíme, jak funguje náš svět. Někdo si luští sudoku, já si luštím vesmír. Snažím se najít pravdu, nebo alespoň svůj názor.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.