Jak se rodí vlkodlak

Bílá pláň, pokrytá čerstvě napadaným sněhem, vyvolává v lidské duši klid a mír. Je zima, listnaté stromy dávno svlékly svůj šat. Mrazu čelí jen holými větvemi, zatímco mízu stáhly ke kořenům. 

Příroda již několik týdnů spí hlubokým zimním spánkem. Nikde ani živáčka, nikde ani stopa v čerstvě napadaném prašanu. Člověk, když hledí do té nekonečně bílé krásy, prodlužuje se mu dech, zpomaluje se srdeční tep, jako by upadal do spánku. Někde hluboko v nás dříme zvíře našich předků a nyní usíná při pohledu na zasněženou krajinu. Proto ten zimní úbytek aktivit jindy rozbouřené duše, odtud se bere ten klid a mír. Prehistorická šelma v nás se ukládá k zimnímu spánku.

Veškeré aktivity živoucího organismu se omezí na minimum, tělesná teplota klesne na deset stupňů, srdce tluče v rytmu tří až pěti úderů za minutu. Zimní spánek rovná se stavu blízké smrti. Je to v nás, máme to v genech. V každém z nás zbylo něco po zvířecích předcích, honí se mi hlavou, když hledím na zimní krajinu za naším domem. Čerstvě napadaný sníh milosrdně zakryl tu hnusnou hnědou tvář zoraného pole, listopadovými lijáky rozmočeného bahna a vylepšil tak estetický dojem z krajiny o sto procent. Po chumelenici uběhlo několik hodin a přece je bílá téměř neporušená. Samotář ve mě zaplesal. Tedy téměř neporušená. Jen k lesu se asi kilometr táhne stopa čtyřnohého zvířete, většího psa, nebo snad vlka. Ani já snad svými kroky zimní spánek krajiny příliš nenaruším. Novou stopou určitě ne, neboť kráčím ve šlépějích toho zvířete. Už od svítání tu stopu sleduji. Kráčím rázně, pospíchám, i když vím, že rychlostí ho nedostihnu. Jedině snad vytrvalostí. Doufám, že zvíře nevydrží běžet do nekonečna. Brzy se unaví a ulehne k odpočinku. To bude moje šance. Vlk-lovec se stane lovenou zvěří. Já se ho však nechystám ulovit. Rád bych ho přivedl zpět domů. Puška, kterou si nesu je jen pro moji ochranu. Jen pro všechny případy, kdyby vlkodlak zaútočil. Nevím totiž, jak na mě bude to zvíře reagovat. Po proměně, která se odehrála minulé noci, netuším, jestli se jeho povaha také nezměnila. 

Třeba vlivem úplňku.

Totiž…

Jak se to tak mohlo stát? Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka. Ale klidně by to mohlo platit i obráceně. Člověk je nejlepší přítel psa. V pravěku si lidé ochočili psa, aby si v moderním věku psi mohli ochočit člověka. Domestikovali jsme psy, aniž bychom si všimli, že ta proměna nebyla jen jednostranná. Psí láska prý člověka úplně promění. Jestliže psi milují nás lidi, opravdu pak můžeme říct, že bychom mi lidé nemilovali své psy stejně intenzivně? Naše srdce přestává být naším srdcem, náhle bije pro našeho psa. Krvácí, když přetéká láskou k té psí bytosti, adresátu našich citů. Je ochotno přinést na oltář jakoukoliv oběť. Je ochotno jít s ním až na kraj světa, snést modré mu z nebe. Dýchat, bojovat za toho psa. Žít s ním a zemřít. Pud sebezáchovy je pryč. Transformace je započata. Doslova fyzicky cítíme, jak se stáváme součástí psí smečky.

Kdo kdy vlastnil psa mi potvrdí, že pes člověka změní a že byl tou změnou zasažen do hloubky organismu, jistěže až na nitrobuněčné úrovni.

Náš dospívající synek byl takový samotář. Nechodil s kamarády ven, pořád jen seděl u notebooku. Sledoval youtube, hrál hry.  Když mu bylo čtrnáct, řekli jsme si, že by se měl by více společensky angažovat a koupili jsme mu psa. Přišlo nám to jako výborný nápad. Pejskaři jsou celkem společenští, snadno se s nimi lze zaplést do hovoru. Témat týkajících se našich chlupatých miláčků je nevyčerpatelné množství a to se pak snadno prolamují ledy. Doufali jsme, že by se tak třeba mohl seznámit s nějakým děvčetem. Kdo mohl tušit, jak blbě to může skončit?

Vlk je plaché zvíře, bezdůvodně na člověka neútočí...

Psa jsme vybírali pečlivě. Neměl být moc velký, aby se dal nosit v náruči, třeba v dopravních prostředcích, kde je psa nutno  přepravovat ve schráně. Neměl mít rozpláclý čumák, jaký mívají třeba boxeři. Mělo by to vypadat jako pes. Mělo by to mít protáhlou vlčí tlamu. Volba nakonec padla na jacka russela. Koupili jsme fenku, zbarvení bílé s černýma a hnědýma skvrnama, tak zvaná trikolora. Poznávací znamení černá osmička na bílých zádech. 

Dostala jméno Amy a byla rozkošná. Když na člověka vykulila ta svoje  psí očka a zavrtěla u toho ocáskem, jeden by úplně roztál. Sázka nám vyšla, trefili jsme do černého. Amy se s mým synem spřátelila rychle. Brzy spolu trávili většinu času. Nikdy ji neodmítl vyvenčit. Denně spolu zmizeli na několika hodinovou procházku. Poměrně brzy asi po měsíci směla k němu to postele. Trávili spolu celé dny i noci.

Každý pes pouští chlupy i ty krátkosrstí. Alergici by jistě mohli vyprávět.  A ty krátké chlupy naší Aminy se zachytávaly  naprosto všude. Byly jich spousty v koberci, ve křeslech, na gauči, v oblečení.  Těžko se jich člověk zbavoval. Dokonce i po vyprání jich na triku či mikině pár zůstávalo. Hlavně zjara, když se Amy zbavovala zimní srsti, vypadal synek, jako by mu na oblečení také začala růst srst. Na tom ještě nebylo nic podezřelého...

… ovšem, když si nechal na záda vytetovat tu samou osmičku, byl to hodně blbej vtip. A to nebylo zdaleka všechno. Jeho chování se měnilo i v jiných ohledech. Kňučel, když se mu něco nelíbilo. Vodu lemtal z misky. Přestal jíst zeleninu, ovoce, pečivo. Byl ochoten pozřít jen maso. Osobně jsem ho nikdy nepřistihl, ale podezírám ho, že tajně polykal psí granule. Kolena věčně špinavý, jak běhal po zahradě po čtyrech. Situace byla čím dál tím vážnější. A když si jednoho dne přinesl v zubech domu klacek, rozhodl jsem se to řešit. 

 Chtěl jsem se ale nejdříve s někým poradit, jenže odborníci si mě přehazovali jako horký brambor. Psycholog mě uklidňoval, že tyto drobné výstřednosti v chování mého syna nejsou ničím jiným než projevem puberty a tím pádem, že nám s tím problémem mnoho nepomůže. Na druhou stranu mě ale ujišťoval, že v dospělosti ty potíže určitě odezní. Dětský lékař mě sice pozorně vyslechl, ale zároveň přiznal, že se s podobným případem v životě nesetkal, což je na pováženou, neboť je již v důchodovém věku a celý život léčil lidi u nás v okrese. Za tu dobu pětačtyřiceti let se setkal jinak úplně se vším a poslal mě raději za specialistou. Za jakým specialistou mám jít mi ale neřekl. Za veterinářem? 

Byl jsem už zoufalý a tak jsem se šel do hospody zeptat lidových mas. Pobrat trochu toho selského rozumu. Jestliže ve víně pravda je, v pivu musí být také. Někdy je dobré zformátovat neuronový sítě. Může se stát, že po lihové masáži občas vygenerují nové překvapivé nápady. Chlapy do mě tak dlouho ryli, co že nejsem ve své kůži, jestli mi stará nezahybá a tak jsem jim to asi po čtvrtým pivu vyklopil. Nejdřív si ze mě dělali legrácky, jako že jsme rodina lykantropů a sázeli se, jestli se o půlnoci začnu proměňovat. Pak mi ale doporučili, ať to vyřeším rázně a jednou provždy. Ta fena musí z domu. …

 Ráno, když jsem se konečně vyspal z kocoviny, nakouknu do děcáku. Synek nikde. Fena nikde. Píchlo mě u srdce při vzpomínce, že synek již odrostl dětským snům. Kouknu z okna, totálně nasněžíno. Nekonečná bílá pláň, jen k lesu se táhla stopa čtyřnohého zvířete.

Pochopil jsem, že už je pozdě něco řešit. Minulou noc byl úplněk. Transformace již byla dokonána. Venku od branky vedly jen psí stopy, respektive dle velikosti spíš vlčí stopy. Ještě, aby tak vlkodlak někomu ublížil. To jsem si nemohl vzít na svědomí. Bohu díky, že napadl čerstvý sníh. Bude snadné ho vystopovat. Zavolal jsem do práce, že si vybírám sickday, nabil pušku a vyrazil po stopách k lesu...