Mám přece duši

Podle současných lékařských poznatků je osobnost a vědomí člověka pouze změť elektrochemických reakcí mezi zakončeními nervových buňek. Lidský mozek je něco na způsob procesoru, který řídí celé vaše tělo, vaše myšlení, vaše pocity a touhy, prostě všechno. I když nejen procesor, také paměťové jednotky, videokarta a dokonce i operační systém. Udávaných 14 až 20 miliard nervových buněk sice obstojí ve srovnání s necelými 820 miliony tranzistorů u nejnovějších 64-bitových procesorů Intel ™, ale nervový vzruch šířící signál od neuronu k neuronu silně zaostává v rychlosti. Maximálně 30m/s. Signál se v procesorech obecně řítí rychlostí blízkou rychlosti světla, ostatně jako každé jiné elektromagnetické vlnění. To je přes 300 tisíc km/s. Výhodou neuronu oproti procesoru je, že může mít až stovky nervových zakončení, zatímco tranzistor má vždy jen 3 póly.

 

Dost, dost, dost!!!

Říkáte si. Já přece nejsem jen stroj, pouhý automat. Něco jako kousek z křemíku potažmo uhlíku, který přepočítává údaje zadané vstupními periferiemi. Ta představa se mi hnusí. Mám přece duši. Tak se jí pokusme společně najít. V hledání su budeme držet fyzikálního popisu reality, který až na drobné vyjímky, byl experimentálně potvrzen a proto snad skutečně koresponduje s každodenními aspekty našich životů.

Naše pátrání po esenci, kterou lze nazývat duší, začneme v mozku. Asi se mnou budete souhlasit, že v pátrání v ostatních lidských orgánech, například v žaludku, by bylo zbytečné. V mozku lze najít „výpočetní“ centra pro rozmanité lidské činnosti. Centrum pohybu, centrum řeči, centrum vidění, různá paměťová centra atd. Centrum vědomí nebo osobnosti, bychom mohli skutečně považovat za místo pro duši. Shluk neuronů, něco z atomů a molekul, ve kterém by sídlilo vaše nejniternější Já. Nic takového se bohužel v lidském mozku lokalizovat nepodařilo. Lékaři z toho oficiálně vyvodili závěr, že když není centrum, ani duše neexistuje. Tečka. Vědomí a osobnost prý obstarává mozek jako celek. Z neexistence centra pro osobnost se dá také vyvodit jiný závěr. Totiž, že vědomí a vnímání vlastní osobnosti není jen otázkou vzruchů neuronů v naší šedé kůře mozkové.

V souvislosti s lidskou duší se často hovoří o tkzv. „životní energii“. Abychom definovali pojem energie, rozeberme si jí z hlediska teorie relativity. Podle Einsteinova slavného vzorce, že E=mc² by duše musela něco v klidu vážit nebo se alespoň pohybovat. Při vážení umírajícího člověka (ještě s duší) a již mrtvého (už bez duše) by musel být zjištěn nějaký hmotnostní úbytek. Samozřejmě, k výsledku by se též musel přičíst úbytek způsobený vypařováním vody a pečlivě vyloučit jiné takové přirozené faktory. Jsem si jist, že by žádný úbytek na váze nebožtíka nalezen nebyl ani na nejcitlivějších vahách. Kdyby se tak stalo, jistě bychom se o tom již dávno dověděli. Závratnou rychlostí se duše také nepohybuje, protože by nám asi ulítla dříve než po průměrných šedesáti letech života. Ledaže by rotovala...

Musím přiznat, že jsem ani nečekal, že by duše měla mít hmotnou podstatu. Nebyla by totiž nesmrtelná a nemohla opustit naše tělo v okamžiku smrti. Pátrejme tedy dál. Ve vesmíru se vyskytují různá silová pole. Zatím byli objeveny 3 druhy. Elektromagnetické asi všichni známe, pak ještě pole slabé a silné jaderné interakce. Mimochodem, záměrně neuvádím gravitační pole. My s Einsteinem si totiž myslíme, že gravitace je pouze důsledek zakřivení prostoru. U fyzikálních polí byl vždy nalezen nějaký zprostředkovatel, nějaký nejmenší balíček energie, čili kvantum. Například u elektromagnetického pole tuto roli hraje foton. Lidské tělo, jmenovitě hlava, byla měřena nesčetněkrát na všemožné veličiny. A tak můžeme s krutou jistotou tvrdit, že žádný druh fyzikálního pole se v blízkosti lidského těla nevyskytuje. Pro úplnost uvádím, že žádná jednotka informace nikdy nebyla oficiálně definována jako kvantum silového pole.

Zbývá nám poslední možnost. Různá světová náboženství zmiňují existenci lidské duše velmi často. Například podle indického učení je duše (átmá,védanta) nehmotná substance. Jenže, tato definice zní hrozně nepravděpodobně, protože je-li něco nehmotného, je to vlastně „nic“. A duše rozhodně „nic“ není. Jinými slovy, odpovídá-li něco „ničemu“, tak to v podstatě neexistuje. Jestli totiž můžu o něčem na světě stoprocentně prohlásit, že to existuje, pak jsem to Já, moje osobnost. Já jsem, trvdil už kdysi pan Descartes. Určitě s ním souhlasíte. Teď ale vážně. Muselo by existovat alespoň nějaké komunikační rozhraní mezi mozkem a nehmotnou duší. Vše, co již bylo v naší hlavě prozkoumáno, nic takového nepřipomíná. Ani na mikroskopické úrovni.

Co teď? Je to v pytli, jsme jenom stroje, shluky buňek vykonávající elektrochemické operace.

A přece nám fyzika přinesla ještě jednu naději. Slyšeli jste o jejím nejnovějším dítěti o Superstrunové teorii? Geniální fyzikové v čele se Stephenem Hawkingem jsou hnáni šílenou touhou uvěznit celý vesmír do jediné matematické rovnice. Aby byl podle nich Vesmír dokonalý a on určitě je, musí se dát spočítat podle jednoho vzorce. Vše musí jít vyjádřit jedinou teorií. A superstruny mají potenciál se takovou finální teorií stát. Můžete si o tom přečíst třeba v knížce pana Greena „Elegantní vesmír“. Při té příležitosti zmiňovaní fyzikové zjistili, že nežijeme ve 3D vesmíru s jedním časovým rozměrem (od včerejška k zítřku), ale v jedenácti rozměrném plus „užnevímkolik“ časových jako bonus, jak tvrdí pánové Hawking, Green a spol. V makro měřítku vnímáme samozřejmě jenom své tři dimenze prostorové a jednu časovou. Zbylé dimenze jsou svinuté, projevují se jenom v podplanckovských délkách(1,616*10^-35m).Tyto miniaturní dimenze mohou být branou do paralelních vesmírů, do jiných světů.

Heuréka! Najednou je místa pro Duši habaděj. A ještě si můžeme vybrat! Zbývá objevovat. Jenom doufám, že se to stihne než vydechnu naposled a duše opustí mé tělo. Protože pak už budu věděť, jak to s tou lidskou duší doopravdy je. I bez potřebných znalostí fyziky.