Nesnesitelná lehkost bytí

Přátelé, musím se vám k něčemu přiznat. V mládí jsem experimentoval s elektronikou. Napsal bych s marihuanou, ale nevím, jestli to není trestné, kdysi bylo, tak proč zbytečně riskovat?

Tak tedy vězte, že elektronika se nesmí kombinovat s alkoholem. To je pak člověku opravdu zle. Lepší je dát si ji samotnou, nebo s čajem. Slyšíte dobře, s obyčejným sypaným čajem. Dračí studnou, Obočím dlouhého věku, nebo Buddhovým světlem (miluju tyhle čínský názvy). Člověk má u toho stejně strašlivou žízeň, téměř nepřetržitou, takže stejně musí neustále něco pít.

Totiž, aby jste tomu rozuměli, míval jsem takovou tvořivou opičku. Vždycky, když jsem se nadopoval, něco jsem opravoval, nějaké elektronické zařízení, nebo si prostě jen tak pro radodst stavěl nějakou elektronickou stavebnici. Cín syčel, tlačítko od trafopájky klapalo, dým z kalafuny líně stoupal ke stropu a voněl. Nádherně voněl. Navodil takovou lehce vánoční atmosféru. Vánoce v dubnu. Vánoce v červenci. V září.

Paráda.

Jóó a taky je všechno hrozná legrace. Stojíte třeba na balkóně, v posledním patře panelového domu absolutně nearchitektonické pražské periferie a najednou vás ohromně baví žít.

• stromy, chvějíc listy rozfoukávané větrem.
• všetečný voříšek, pobíhající od jednoho stromu k druhému, vochcávajíc je.
• lidičky dole na chodníku, pobíhající svými živůtky (taky je vochcávají) .
• váš vlastní ksicht , šklebíce se na vás z odrazu ve skleněné výplni balkónových dveří.

(sakra, teď mi tam textový editor automaticky nasadil odrážky-není to špatný, nechám to tak.)

Vážně úplně všechno je legrace. Až k popukání. Až z toho dostáváte křeče břišního svalstva. Topíte se v bezstarostné euforii smíchu. Euforie, to je asi ten důvod, proč to ty lidi dělají, proč třeba kouří trávu. Svět září v intenzivnějších barvách. Aspekty lidského bytí vnímají mnohem hlouběji. Obyčejná voda chutná jako nejvzácnější nektar. Chutná vám třeba i nadechnutí se, třeba i mrazivého lednového vzduchu.

Je to až mystický.

Jenže za všechno je potřeba zaplatit. Každá sranda něco stojí a každá idylka se nakonec rozplyne v šedi každodenní rutiny. Všechno jednou končí. Musel jsem toho nechat. Musel jsem přestat s pořádáním těch technologických seancí, protože jednou jsem dobíhal tramvaj a když jsem ji doběhl, byl jsem tak zadýchaný, že jsem si myslel, že už to nevydejchám. Tak dost, říkal jsem si, musím s těma dejchánkama přestat. Vždyť já skoro umírám. Povídám, Stando, ještě ti nebylo ani třicet a ty seš jako troska.

Mládí bylo nenávratně v hajzlu, dospěl jsem a musel jsem se polepšit.

Začal jsem dělat takový divný věci. Začal jsem třeba běhat v parku. Chodit na horský tůry. Učit se angličtinu. Nedojedené jídlo jsem nevyhazoval do popelnice, ale nosil zvířátkům do lesa. Zajímal jsem se o dějiny, recykloval odpad a!... našel si nevěstu.

Prostě jedno veliké dospělácké polepšení. Dokonce jsem si stanovoval cíle, mety vepředu, ke kterým se mi chtělo doběhnout, abych překonal sám sebe. (později jsem zjistil, že je to blbost, člověk sám sebe nepředběhne, ale bavilo mě to).

Například jsem nikdy neuměl moc plavat. Vytyčil jsem si tedy takovou metu, abych uplaval kilometr. Dvacet bazénů padesátek v jednom tahu. V zimě, v létě, každý týden jsem chodil do Vršovic nebo do Podolí trénovat. Trýznil jsem svoje tělo, polykal chlór, kůži na bříškách prstů úplně rozmočenou, prostě jsem si nedal pokoj, dokud jsem těch dvacet bazénů neuplaval. Samozřejmě naráz, na jeden zátah. Dokud jsem nepokořil tu kilometrovou metu.

A když jsem to konečně dokázal, zažil jsem taky takovou trošku euforii..

Možná to bylo fyziologický, možná taky ne. Možná se mi jen v mozku vyplavili endorfiny, takže to bylo zase o chemii, možná jsem zažil něco hlubšího. Trošku mi to připomínalo pocity, jaké jsem zažil s tou maruškou (viz předchozí odstavce). Tak jsem zapátral po webu, progoogloval slovo ,,mystika“, něco nalistoval v literatuře, něco počet v Bibli a tak. Nic závazného. Dost toho souviselo s historií, ta mě tenkrát fakt bavila. Prostě mě začali zajímat příběhy ze života křesťanských mystiků. Terezie z Avily, Ignáce z Loyoli, nebo František z Assisi. Připadalo mi, že stavy mysli, které zažívali, jak oni tomu říkali, při setkání s Bohem, se nahrubo podobají jak marihuanovému laufu, tak i euforii sportovních vítězství. Uvěřil jsem - navzdory prodělané redukcionalistické školní výchově, že některé zážitky křesťanských mystiků mohly být skutečné. Nefabulované.

Chápete? Jde to zažít i bez konopí.

Chtěl jsem si to taky vozkusit. Na vlastní kůži otestovat, co je na tom pravdy. Zatoužil jsem po vlastním mystickém zážitku. Jednom takovém malinkatém nahlédnutí do nitra své duše, letmém doteku osvícení. Absurdním výletu pro tři vlasy děda Vševěda.

Vyrazil jsem do Samuelovy jeskyně nedaleko skalního hradu Sloup v Čechách na Českolipsku. Odhodlán, že zde strávím noc. Mystičtější místo by jste v Čechách asi těžko hledali. Byteček vytesaný do pískovcového skalního masivu. Místo úplně prosáklý esoterickými zážitky sedmi poustevníků, kteří zde pobývali v sedmnáctém a osmnáctém století. Vyrazil jsem absolutně bez prostředků, abych se na tu noc zcela asketicky odprostil od veškerých pozemských statků. Beati pauperes, quoniam ipsorum est regnum caelorum (Blahoslavení chudí, neboť jejich je králoství nebeské) Sebou jsem měl jen zpáteční jízdenku na vlak, pár drobných na autobus, láhev čiré vody a bochník chleba. Nebral jsem si sebou dokonce ani baterku, ani gram světla, který by mě mohl rozptylovat, abych se plně ponořil do náruče noci a vrátil se tak k samotným kořenům bytí. Vzal jsem si sebou akorát mobil, abych věděl kolik je hodin a mohl si psát poznámky. Bez vody, jídla a mobilu se nedá žít. Přece jenom jsem chtěl tuhle exkurzi do mystična přežít.

19.20 Planeta Země, kontinent Evropa, Republika Česká (dále jen PZKECZ): Vystupuji z autobusu ve Sloupu. Hustě prší, pršelo vlastně celý den. Ačkoliv je červenec, teplota určitě není vyšší než 15°C. Dnes bude pěkně studená noc a já mám na sobě jen košili, toho času už docela promočenou. O pohodlí však nestojím, naopak jsem rád, že můj zážitek bude o to víc autentický. Miluji tyhle výzvy. Podmínky, kterým budu dnes v noci čelit, by se měli co nejvíce podobat podmínkám, které zde kdysi zažívali dávní poustevníci a to si pište, že oni si zde neužívali žádný luxus.

19.51 (PZKECZ): Stojím pod kopcem, na jehož vrcholu se tyčí pískovcový masív, ve kterém je vytesána Samuelova jeskyně. Z informační tabule se dozvídám, že onen Samuel, příjmením Görner, zde žil dlouhých 17 let, do roku 1735, jako pátý v řadě ze sedmi poustevníků zde žijících. Tak to budu tak troch jejich pokračovatelem, i když jen na jednu noc. Skoro po 250 letech.

20.09. (PZKECZ): Konečně jsem dofuněl nahoru. Výstup nebyl vůbec jednoduchý. Kopec je pěkně strmý, klouzalo to. Ještě, že jsem byl na náročný výstup psychicky i fyzicky dobře připraven. Smráká se. Těšil jsem se, že budu ze skalní vyhlídky pozorovat západ slunce, ale je zataženo. Stále hustě prší. Lezu rovnou do jeskyně. Lebka a zkřížené hnáty vytesané do skály vedle vchodu, mne nemohlo odradit. Symbol smrti. Možná dílo nějakého vagabunda, možná ho tam vytesal sám Samuel, aby odradil nezvané návštěvníky. Tenkrát byli lidé pověrčivý, tenkrát se takových znamení opravdu báli. Dneska se nebojíme ničeho.

20.31. Jeskyně je naštěstí prázdná. Trochu jsem se obával, aby zde nespal nějaký bezdomovec, poustevník, kterému by třeba moje přítomnost nepřišla vhod. Uvnitř je už skoro úplná tma. Sedám si do rohu. Oči šeru za chvíli přivyknou. Zamřížovaným oknem dovnitř přece jen dopadá pár slabých paprsků světla.

20.35 Náročný výstup jsem konečně vydýchal. Srdeční tep se vrátil do normálu. Cítím chlad. Sundavám si promočenou košili, abych se nenastydl. Smotávám ji do ruličky, poslouží jako polštář. Kamenná zeď mě tlačí do týla.

20.41. Kdesi v dálce pravděpodobně odjíždí poslední autobus na Lípu. Odteď je to definitivní. Není cesty zpět, budu tady muset přečkat noc.

21.13. Oči pilně provrtávají temnotu, neustále sledují vchod, střežíc siluetu vetřelce. Ušní bubínky napnuté k prasknutí. Nebojím se přiznat, že se dostavil strach. Dávný, archaický, přírodní. Dědictví po pralidech žijících v jeskynních. Strach, jaký v bezpečí svého domova civilizovaný člověk nikdy neokusí. Na nějaké meditace není ani pomyšlení.

22.23. Už je mi opravdová, nefalšovaná kosa. Vyloženě se klepu zimou. Dokonale rozumím výrazu „klepat kosu“. Zadek a nohy úplně dřevěné. Nulový komfort. Vstanu projdu se po místnosti, udělám pár dřepů. Vypadá to, že se počasí hned tak neumoudří. Venku skučí severák. Ohýbá větve stromů, ty teskně skučí, když se tomu větru brání. Hromy, blesky. Jako by se samo peklo ženilo. Ozvalo se praskání, pak rána. Jedna ulomená větev spadla na zem. Vyděsí mě to. Uvědomím si vlastní smrtelnost.

22.48 Ve vykoupení osvobozujícím spánkem asi doufat nemohu, v tomhle rozpoložení hned tak neusnu.

0.00. Takhle to dál nejde. Potřebuji nějakou šťastnou myšlenku, abych zahnal přízraky. Přehrabuji se ve vlastních vzpomínkách, střípcích rodinného štěstí. Vhod by přišel dětský smích, nebo něco na ten způsob. Překotně se přehrabuji ve své mysli. Ach vzpomínky, holky moje vybledlý. Co bych si bez vás počal. Co já bych bez vás byl?

1.41. Tak jsem přece jen usnul. Probudil mě k prasknutí nacpaný močový měchýř. Jdu ven. Neustále se ohlížím přes rameno. Pro jistotu. Pro vlastní bezpečnost. Strach už ale není tak intenzivní. Zvyknul jsem si. Začal jsem temnotě důvěřovat, ani zima mi už není taková. Přestalo pršet.

1.45 Když jsem se vracel dovnitř, praštil jsem se do hlavy o futro. Konečky prstů si hladím zasažené místo, jestli nenahmatám krev. Nic vlhkýho ani teplýho ale necítím. Naštěstí. Určitě tam ale budu mít bouli. Dokonale mě to probralo. Teď hned tak znovu nezaberu. Vzpomenu si, proč jsem tady. To byl ale hloupý nápad!

1.53. Bolest hlavy pomalu ustupuje. Abych dal smysl svému počínání, abych naplnil původní účel celé akce, sepnu ruce a předříkávám si otčenáš, pak zdrávas. Víc toho neumím. Neleze mi to ale přes pysky. Připadám si sám před sebou nejapný. Nepatřičný. Na co si to tady hraju?

1.59 Dotek mystiky nepřichází a tak mi s přibývající nocí moje snaha připadá čím dál, tím víc marná. Můj experiment je stejně úplně zcestný. Nikdy, nikdy nemůže být stoprocentně autentický. Samuelovy podmínky nikdy nemůžu úplně zopakovat. Třeba šelmy od těch dob lidstvo úspěšně vyhubilo. Loupeživý rytíři sedí v šatlavě (nebo v parlamentu). A navíc takhle v červenci je to tady ještě celkem sranda, i když je venku slota, pořád je relativně teplo. Jak to tady asi vypadá v lednu, když mrzne? Obdivuji toho Samuela. Mám totiž celkem jistotu, na rozdíl od něj, že zítra budu zase usínat doma pěkně pod peřinou a s nacpaným břichem. Samuel takový luxus zřejmě nikdy nepoznal, asi si ho ani neuměl představit.

Někdy mezi 2.15 a 5.21: Tak jsem se svého ,,mystického" zážitku přece jen dočkal. Zdálo se mi, že spím. Když v tom mě probudí, že mi nějaký debil svítí baterkou do ksichtu. Promnu oči, není to debil, je to krásná ženská. Ďábelsky krásná ženská se ďábelsky chechtala, když uviděla můj výraz právě vyvorané myši. Zahraj si mnou poker, mladej, žadonila a už tahala balíček karet z výstřihu. Ty karty hned zamíchala a rozdala dvě dvojice. Jedna partie, sázka ,,all in one". Když vyhraješ, naučím tě psát dobrý blogy, když prohraješ zaplatíš vysokou cenu. Jakou cenu? Neptej se. Jdeš do toho, mladej? Zahraješ si se mnou? A kývla směrem k nabízený dvojici karet, jež ležela na kamenné podlaze přede mnou. Obrovský napětí, adrenalinek. Užil jsem si to, ale prohrál jsem. Měl jsem jen high card, krále a na stůl přišla nejvyšší kvína, jenže soupeřka měla tři šestky. Dvě na ruce, třetí přišla na river. Ďábelsky se zas zachechtala a pak …. náhle zmizela...to asi, když jsem se na chvíli probudil. Na tvrdé kamenné podlaze jsem se přetočil z boku na bok a to mě probralo ...

... potom se mi zdál ještě jeden sen. O dětech. Vesele poskakovaly, skotačily podél lesní stezky. V tom, snu se objevila moje žena. Ale co to?! Držel ji za ruku cizí chlap! Vypadali jak šťastný, spokojený pár!

5.22 Probudilo mě ostré světlo, které mi svítilo do obličeje zamřížovaným oknem jeskyně. Zívl jsem a protáhl se. Venku svítalo. Už nepršelo, vzduch voněl deštěm. Nádherně voněl! Ptáci krásně švitořili, vítali východ slunce. Nový den. Svět zářil v intenzivnějších barvách. Každý aspekt svého bytí jsem vnímal mnohem detailněji. Chutnal mi každý nádech mrazivého červencového vzduchu. Napil jsem se a voda mi chutnala jako nějaký nektar. V hlavě pomalu doznívali ozvěny noční můry. Ještě, že to byl jenom sen. Přesně tak, zlý sen. Cítím se skvěle....

Přestanu už psát blbosti a budu se víc věnovat rodině.