Totalita peněz

Vážený pane doktore, v našich závodech a úřadech se ukázněně pracuje, práce občanů má viditelné výsledky ve zvolna se zvyšující životní úrovni, lidé si staví domy, kupují auta, plodí děti, baví se, žijí.

Tímto odstavcem začal psát pan Havel dopis datovaný k 8. dubnu 1975, adresovaný tehdejšímu prezidentovi dr. Gustávu Husákovi. Přečíst si jej můžete zde . Byl to ojedinělý hlas proti komunistické totalitě, jediný našel odvahu vzepřít se devastaci české společnosti. Ústředním motem dopisu byl všudypřítomný strach. Cituji:

,,Základní otázka, kterou si tu je třeba položit, zní: proč se vlastně lidé chovají tak, jak se chovají; proč dělají vše to, co ve svém souhrnu vytváří ten impo­zantní dojem totálně jednotné společnosti, totálně podporující svou vládu? Myslím, že každému nepředpojatému pozorovateli je odpověď zřejmá: žene je k tomu strach. Ze strachu, že přijde o své místo, vyučuje učitel ve škole věci, kterým nevěří; ze strachu o svou bu­doucnost je žák po něm opakuje; ze strachu, že ne­bude moci pokračovat ve studiu, vstupuje mladý člověk do Svazu mládeže a dělá v něm vše, co je třeba; ze strachu, že jeho syn nebo dcera nebude mít při přijímání na školu potřebný počet bodů v obludném politickobodovacím systému, přijímá otec nejrozmanitější funkce a dělá v nich „dobrovolně“ to, co je žádáno. Ze strachu z případných následků se lidé účastní voleb, volí v nich navržené kandidáty a tváří se, jako by ten obřad považovali za skutečné volby; ze strachu o existenci, postavení a kariéru chodí na schůze, odhlasovávají tam vše, co mají, anebo aspoň mlčí; ze strachu provádějí různé ponižující sebekritiky a pokání a nepravdivě vyplňují spoustu ponižujících dotazníků; ze strachu, že je někdo udá, neprojevují veřejně a často ani v soukromí své skutečné názory. Ze strachu z mož­ných existenčních ústrků, ze snahy vylepšit si své postavení a zalíbit se vyšším orgánům vyhlašují pra­cující ve většině případů své pracovní závazky; z týchž pohnutek zakládají dokonce mnohdy i bri­gády socialistické práce, vědouce dobře napřed, že jejich hlavním posláním bude, aby o nich bylo refe­rováno v příslušných hlášeních nahoru. Ze strachu chodí lidé na různé oficiální oslavy, manifestace a průvody. Ze strachu, že jim bude znemožňována další práce, hlásí se mnozí vědci a umělci k ideám, v něž ve skutečnosti nevěří, píší věci, které si ne­myslí nebo o nichž vědí, že nejsou pravdou, vstu­pují do oficiálních organizací, účastní se práce, o je­jíž hodnotě mají to nejhorší mínění, anebo sami oklešťují a deformují svá díla. Ze snahy zachránit sami sebe mnozí dokonce udávají na jiné, že dělali to, co sami dělali s nimi.“

Jak známo, tatíček Havel je už dva roky po smrti a mě napadlo prozkoumat, zda jeho snaha nepřišla vniveč, zda se stav české společnosti po téměř 40 letech zlepšil.

Ani moc ne. Stále se totiž bojíme o svou existenci, postavení, kariéru. Stále se mnozí vědci a umělci hlásí k ideám, v něž nevěří. Deformují svá díla a účastní se projektů, o jejichž hodnotě mají to nejhorší mínění.

Komunistická totalita údajně skončila listopadem 1989, ale to ještě neznamená, že nebyla nahrazena totalitou jinou. Možná je třeba jen maličko aktualizovat pojmy. Rudou knížku a loajalitu k totalitnímu režimu v roli prostředku k získání moci nahradit penězi. Finance jsou totiž oním faktorem strachu naší doby. Strachu, kterého jsme se doposud rozhodně nezbavili.

Asi si ťukáte na čelo, co to ten blázen tady píše. Vždyť peníze potřebuje každý a proto je má každý rád. S tímto souhlasím, také potřebuji z něčeho žít, ale dnes se chci bavit o jejich patologickém vlivu na současnou společnost. Ano, Komunistická strana byla snadněji definovatelný nepřítel a i když se ho všichni báli, všichni si na něj dokázali ukázat prstem, jakožto na viníka a původce tehdejších potíží. Dnešní nepřítel je skrytý a má mnohem hlubší kořeny. Počátek jeho zhoubného vlivu by se dal vystopovat až k samotnému úsvitu dějin.

Peníze jsou všudypřítomné, všemohoucí, nezbytné k přežití. Snaze vydělat balík jsme ochotni obětovat všechen svůj čas a energii. Všechny ostatní hodnoty pomalu ustupují do pozadí a mizí. Kvůli penězům jsme ochotni zradit své nejbližší, penězi jsme schopni omluvit nejhorší zločiny. Systematicky aktivizují a rozvíjí to nejhorší v nás – sobectví, pokrytectví, lhostejnost, zbabělost.

A tak přitakávám, po orwellovsku : ,,Peníze jsou ten Velký bratr, kterého milujeme.“

(viz poslední kapitolu Orwellova slavného románu ,,1984“)

Jak z toho ven? Jak se zbavit té chorobné závislosti na financích? Napadají mě v podstatě jen dva způsoby řešení: rozbít bank, nebo se naučit žít bez peněz. Totální bohatství, nebo totální chudoba.

První cesta, cesta bohatství, vyžaduje nezměrné úsilí. Pokud jste se narodili chudí, musíte podstoupit několikaleté martyrium. Pokud chcete zbohatnout legálně, budete muset tvrdě pracovat ve dne v noci. Zároveň ale budete muset nevyhnutelně podvést, převést, obalamutit spoustu lidí. V nelítostném konkurenčním boji budete muset své soky nekompromisně zašlapat do země. Zapomenout, že jste někdy měli nějaké svědomí. A snad, když budete mít zároveň hutnou dávku štěstí, snad se vám jednoho dne podaří dostat se na vrchol. Jednoho krásného dne se probudíte a budete konečně svobodní. Budete si moci jít, kam budete chtít, budete si moci koupit, co budete chtít a už nikdy nebudete muset nikoho poslouchat.

Věc má ale dva háčky. Průšvih je v lidské povaze. Totiž, člověk nemá nikdy dost. Kde leží hranice bohatství? Záleží na tom, jestli vás uspokojí běžný standard: život ve vlastním domě, hezké auto, hodná žena (respektive několik milenek, jak komu jest po chuti). Anebo vás to neuspokojí a budete chtít žít životem ropného magnáta o vlastnit vrtulník, jachtu, popřípadě renomovaný fotbalový klub. Pak ale překročíte kruh, vně kterého se vám nikdy nepodaří uspokojit touhu po mamonu a stanete se už navždycky jejím otrokem.

Druhý háček? Až budete nahoře, stanete se terčem. Kdekdo vás bude chtít oškubat a vězte, že se nebude štítit žádných prostředků, včetně těch mafiánských. Budete se muset skrývat jak raněné zvíře, budete žít životem psance, v neustálém strachu o váš majetek, o své blízké a o holý život.

Druhá cesta, cesta chudoby, je na první pohled mnohem méně komplikovanější. Můžete na ní vykročit třeba hned zítra a můžete vykročit úplně sami. Nebudete potřebovat nikoho zničit, podvést, nebo oškubat. Nebudete muset vést třídní boj, stavět barikády, zakládat komunistické ani jiné strany. Vystačíte si s pevnou vůlí a vnitřní disciplínou. Bude to jen a jen váš individuální boj; sám se sebou. Asketismus se dá trénovat. Jde jen o to nepodléhat reklamním svodům....

… a nalézt v sobě dost síly si říct, že nepotřebuji drahé auto, nebo vůbec žádné auto.

Říct si, že nepotřebuji nejnovější typ smartphone, nepotřebuji vůbec žádný mobil.

Říct si, že nepotřebuji počítač, televizi ani jezdit na drahé dovolené.

Nepotřebuji jíst každý den řízky. Ani knedlíky.

V Indii údajně žije jogín, který několik desetiletí nepozřel sousto. Potravu prý dokáže nahradit meditacemi.

Přeji vám mnoho úspěchů v této nové životní výzvě, když zvolám:

Ať žije revoluce!

zdroje: G. Orwell:1984, www.vaclavhavel.cz