Mise Earth 2050

Naše stáří bude bědné. Psali o tom v Respektu. A určitě nejen tam, podobné zvěsti jsem neslyšel poprvé.

Situace se vyvíjí následovně: linie demografické křivky se pro nás, mladší 40 let, vine po nepříznivé trajektorii. Nechtějte po mně přesná čísla, ale vychází to zhruba tak, že na jednoho člověka v důchodovém věku dnes přispívá 1,7 lidí ve věku produktivním. Nebude tomu tak vždy. Lidí v produktivním věku neustále ubývá. Ruku v ruce s klesající porodnosti se brzy může stát, že se ten poměr překlopí. Nadšených přispěvatelů do důchodového systému bude znatelně méně, než odběratelů. Bod zlomu se nezadržitelně blíží. Podle některých škarohlídů ta situace nastane do 30 let. Tedy dříve, než naše-moje generace sama dospěje k branám penzijního věku.

Za třicet let budou lidé v důchodovém věku představovat majoritní většinu a minoritní menšina plátců sociálního pojištění v produktivním věku je rozhodně nebude mít šanci je uživit.

A to není všechno. Důchodce roku 2050 budou čekat ještě daleko horší nepříjemnosti, než je tíživá finanční situace. Prachy totiž nejsou všechno. Na chleba se namazat nedají. Slyšíte dobře. I když je to navzdory k dnešnímu blahobytu těžko k uvěření, může se stát, že za ně nebude co koupit. Ropná naleziště definitivně vyschnou, což výrazně omezí transport čehokoliv kamkoliv a protože všechna výroba bude dávno přesunuta do jihovýchodní Asie, bude problém sem dovést jakékoliv zboží a to včetně potravin. Ostatně byl by to problém i v rámci EU, ze Španělska nebo z Polska, kdyby zůstal zachován aktuální stav...

...výčet hrozeb ještě není úplný..

...očekává se, že v roce 2050 bude na zemi žít 9 miliard lidí a všichni budou potřebovat něco jíst. Sýpky matičky Země jistě nejsou bezedné. Navíc nevhodným hospodařením dost podkopáváme jejich základy.

Strach, že omezená kapacita planety přestane mít schopnost uživit stále rostoucí populaci je znám již z konce 19.století. Globální hladomor tehdy odvrátil vynález dusíkatých hnojiv. Projekt tkzv. Zelené revoluce tehdy lidstvo zachránil od hladomoru. Davy byly nakrmeny. Průšvih je v tom, že ten ledek, nebo co za svinstvo do té půdy dávali, ji znehodnotil.

A kvalitní ornice vzniká přirozeným způsobem nejméně 200let.

Potenciál agrárních inovací také není nevyčerpatelný (o geneticky modifikovaných plodinách zatím nemluvme.) a když už se nějaká objeví, už zdaleka nebývá takovým přínosem. Nepřinese tak výrazné zlepšení výnosů, zefektivnění potravinářské produkce. Jako tomu bývalo kdysi.

Nechci malovat čerta na zeď, ale nedělejme si iluze. Až začne být úbytek potravin citelný, důchodci budou první, komu bude odebíráno od úst.

Bude nutné se vrátit k tradici lokálního rodinného zemědělství i v našich hrdých zeměpisných šířkách. Naši předkové k tomu byli odjakživa vedeni a lidé v některých exotických chudších částech světa jsou tomuto způsobu obživy nuceni dodnes.

A pro ty smolaře, kdož nevlastní lénum, se kupodivu dá též najít řešení. Zejména díky rozvinutým moderním technologiím.

,,Kdybych byl dnes teenager,“ prohlásil nedávno Bill Gates, ,,byl bych biohackerem. Pokoušel bych se pomocí syntézy DNA vytvářet umělý život. Je to tak trochu nynější ekvivalent dřívější snahy naprogramovat stroje.“

Sytý hladovému nevěří. Aktivisté Greenpeace nad gmo plodinami sice ohrnují nos, já v nich však vidim naději pro budoucnost. V souvislosti s připravovanými misemi na Mars s lidskou posádkou, můžeme jen doufat, že NASA bude na tomto poli úspěšná a výrazně pokročí vpřed. Zatím bohužel výsledky výzkumu tají, existují-li vůbec nějaké pokroky. Snad se jednou prolomí ledy a NASA své genetické a hydrofonické zlepšováky zveřejní.(hydrofonie - pěstování rostlin v živném roztoku; na Marsu není ornice.)

Než se ale tak stane, budeme si muset poradit samy. Hlad je mocný čaroděj a naše generace již jednou v minulosti prokázala schopnost improvizovat, to když čelila nedostatku jistých komodit. Mluvím o minulém režimu, kdy byl na trhu nedostatek elektronických součástek. Čeští bastlíři se s tou situací vypořádali s grácií. Nouze naučila Dalibora housti a to by v tom byl čert, aby zlaté české ručičky nepřišli na chuť také genetickému bastlení.

Jádro pudla vězí ve výzvě vyvinout takovou plodinu, která by v domácích podmínkách pěstování, (v hydrofonickém roztoku ve skříni; za svitu zářivky s tím správným spektrem), rodila alespoň jednou měsíčně. Jde o to, abychom za použití prostředků zakoupených v growshopu získali výnos řekněme alespoň 5-6 kilogramů na metru čtverečním měsíčně. Vhodných adeptů pro genetický tunning je dost. Nabízí se hrách, rýže, rychle roste také třeba soja, nebo bambus.

Rovněž by bylo vhodné, nějakým způsobem začlenit fotosyntézu do metabolismu hospodářských zvířat. Nač se zdržovat produkcí sena, na jehož pěstování notabene nebude zbývat prostor. Nepochybuji o tom, že zelený králík, prase, či slepice by také jistě vypadaly rozkošně. Vystačili by si se sluncem, vodou a trochou toho hnojiva. Jako bonus by též odpadly starosti z podestýlkou a úklidem hnoje. (rostliny žádně exkrementy nevylučují). Takových domácích mazlíčků by pak člověk mohl mít doma několik; mluvím teď hlavně o králících.

Připomenu ještě, že morčata, hojně chovaná v českých domácnostech jako mazlíček, se v některých jihoamerických oblastech chovají kvůli masu. A kdo by snad měl problém sežrat svého chlupatého kamaráda, mohl by si pořídit protivné a neochočitelné klokany. Vhodným doplňkem stravy by též mohli být ryby. Pěstovat v akváriích okrasné neonky mi příjde jako nesmyslné mrhání energií už teď. Kapři, nebo candáti by se určitě v akváriích také dobře ujali. Jak dlouho roste kapr? Dva roky? Třeba by šel geneticky urychlit i vývoj kapra.

Věřte, že hlad by nás donutil pozřít věci, které bychom za normálních okolností nevzali do úst. Považovali bychom je za nechutné. Ve Francii běžně konzumují hlemýždě, v Asii dokonce hmyz. Takový cvrček dospívá 2 měsíce, což je ve srovnání se savci úžasně krátká doba – a snad by šla také ještě geneticky urychlit. Navíc hmyz obsahuje bílkoviny; může tedy na našem jídelníčku suplovat masné produkty.

Dalším zajímavým doplňkem stravy strádajícího důchodce v druhé polovině 21.století by mohly být houby. Hlíva ústřičná roste na jakémkoliv dřevě a její platnáže mohou být esteticky snesitelným prvkem našich okenních parapetů. Osobní zkušenost s pěstováním hub nemám, ale prameny mykologické literatury uvádějí, že plodnice z podhoubí dokáže vyrůst za necelý týden. Tedy opět bez výraznějších genetických zásahů by neměl být výraznější problém vytěžit z jedné průměrné klády alespoň 2 kila plodnic týdně.

Suma sumárum, vize naší budoucnosti se rýsují nebývale temně. Jak se na to připravit? Úkol se to zdá být nesnadný, ale když dáme hlavy dohromady, věřím, že se to podaří. Třicet let je dost dlouhá doba, jde o to nebát se začít experimentovat už teď. Jak říkám dokud je ještě čas investujme peníze, čas a energii do genobastlení a hydrofonie. Navštěvujme growshopy, dělme se o své poznatky v internetových diskuzích. Jen tak si můžeme být jisti, že se ve stáří najíme: Nejhorší bude prolomit psychologickou bariéru a smířit se s nuznými životními podmínkami. Jako jedinci odkojení blahobytem si budeme těžko zvykat na permanentní nedostatek potravin. Musíme se naučit s tím žít. Vystačit si s nutným minimem, třeba jen dvou solených krajíců chleba k večeři. Neohrnovat nos třeba nad těmi houbami či moučnými červy.

Co je dobré pro amerického astronauta, musí chutnat i českému důchodci. Vítejte na palubě projektu Mise Earth 2050.

(zdroje: Respekt č. 16/2014 – Jiří Sobota, Tomáš Lindner – Pole v oblacích)