Duch minulých velikonoc

… aneb velikonoční příběh ve světle metafyzickém.

Svět zbožňuje své hrdiny. Slavné vojevůdce, chrabré bojovníky, sveřepé básníky, vynálezce, politiky, pohádkové prince i šašky. Hokejisty, jež pro svůj národ vyhráli olympijské medaile. Avšak jen jeden rek svými činy předčil všechny ostatní, jen a jen on dokázal přemoci soupeře nejstrašlivějšího. Nikdo jiný to už nikdy nezopakoval. A to není všechno. V repertoáru měl i jiné, neuvěřitelné kousky. I kdyby býval byl jen mýtem, pohádkovou postavou, nepřestává a bůh ví, že nikdy nepřestane lidstvo fascinovat.

Tak jak každý rok, jsem si na Velký pátek pustil film Mela Gibsona ,,Umučení Krista.“ Neviděl jsem ho poprvé , pustil jsem si ho takhle na velikonoce už několikrát. Pomalu se z toho stává tradice. Myslím si, že kromě filmu není autentičtějšího, dokonalejšího prostředku k přenosu, jinak nepřenositelné, lidské zkušenosti. Pokud by se snad někdo chtěl vžít do pocitů ukřižovaného, mohu vřele doporučit.

Již úvodní scéna, totiž ta, ve které se Ježíš v zahradách getsemanských odhodlává čelit ranám osudu následujících hodin, snese nejpřísnější kritéria. Zároveň však evokuje spoustu otázek. Kdo zná biblickou předlohu, ví , že Ježíš v noci ze (Zeleného) čtvrtka na (Velký) pátek hovořil s otcem – tedy s Bohem. Scéna je především dobře zahraná. Obava, odhodlání, vzdor a snad i výčitky z Ježíšových slov přímo tryskají a vytvářejí tak dojem monologu, který by snad při troše představivosti mohl být i dialogem. Ježíš hovořil, ale nikdo mu neodpovídal, nebo snad odpovídal?

Že by telepatie? To snad ne! Říkáte si...jenže na první dojem se sice může zdát laciné a nedůstojné smýkat Ježíšovu památku zprofanovaným bahnem paranormálních jevů, ale jak jinak by mohl  komunikovat Hospodin, tedy osoba, u níž se předpokládá nehmotná materie? Mluvené slovo by vyžadovalo fyzickou přítomnost a technické prostředky k přenosu hlasu, jako například mobilní telefon, tehdy ještě neexistovali. Byli vynalezeny člověkem o dvě milenia později. Co bylo předmětem hovoru lze odvodit s událostí následujících, avšak jaký komunikační prostředek byl k přenosu myšlenek použit, nám zůstane navždy skryto. Bible bohužel technické detaily nerozebírá a jakýkoliv jiný písemný záznam se nedochoval. Jediní přímí svědkové události, totiž apoštolové, tou dobou tvrdě spali. ,, Což jste se mnou nevydrželi bdít ani hodinu,“ vyčítá jim ještě rozrušený Ježíš bezprostředně po té.

Ježíšovo odhodlání spáchat asistovanou sebevraždu a vzít na sebe všechny hříchy tohoto světa, se může zdát téměř fanatické. Nutno ovšem podotknout, že dost dobře věděl jak celý příběh dopadne. Podle evangelií se o tom několikrát zmínil před svými přáteli, dokonce o tom hovořil se svou matkou Marií. Byl by to od něj nejapný žert, kdyby si nebyl jist šťastným koncem svého příběhu. Zbytečně by tak týral svoji matku. Což potvrzuje Ježíšovi jasnovidecké schopnosti, které ale zároveň vrhají na celé velikonoční drama úplně nové světlo. Na rozdíl od nás obyčejných smrtelníků, kteří stejně nakonec budeme v okamžiku smrti plni strachu , byť bychom si vštěpovali pašijový příběh do podvědomí dennodenně, tedy na rozdíl od nás obyčejných smrtelníků si mohl být Kristus jist tím, že když přetrpí několik hodin bolesti, dostane se mu největšího daru, jaký kdy člověk od Boha dostal. A mohl si tím být jist téměř stoprocentně. Dokonce dostal možnost si to vyzkoušet na nečisto; na Lazarovi.

Přesto musíme předpokládat, že Bůh-milující otec se snažil syna do poslední chvíle zachránit, rozmluvit mu jeho šílený plán. Zavčas ho varovat, snad proto mu dovolil nahlédnout do knihy osudu a dát mu tak příležitost se osudovým událostem vyhnout. Kromě toho Bůh Ježíšovi nabízel i andělskou formu vojenské pomoci, o níž se později Ježíš zmiňuje Pilátovi, či jakousi záchranou eskortu - nebeskou loď, která by jej odvezla do bezpečí a zároveň tak uspíšila jeho nanebevzetí. Ježíš se však po chvilce zaváhání odmítl chopit nabízeného stébla záchrany, přičemž ani v nejmenším nepochyboval o smyslu svého poslání. Chvilkové zaváhání – viz ta úvodní scéna filmu ,,Umučení Krista“, mohlo být způsobeno obyčejným lidským strachem z bolesti, který však byl rychle překonán.

Mimochodem znát hodinu a způsob vlastní smrti musí být neskutečně frustrující. Podle mě bez přestání vzhlížíte k tomu okamžiku, neustále na to musíte myslet, neustále trýzníte svou mysl tím, že měříte čas, počítáte dny. Už jen dva roky, rok, pár měsíců, pak už jen týdnů, dnů. Rozhodně není co závidět. Lepší nevědět. .

Bůh otec evidentně nakonec s Ježíšovým plánem souhlasil, snad pod tlakem synovi sveřepé paličatosti. Mohl mít k souhlasu ale i jiné, strategické, důvody, ale o nich až později. Ježíš byl tedy jat, odveden, mučen, vyslýchán farizeji, Pilátem i Herodem a nakonec skončil na Golgotě....

...s trnovou korunou na hlavě a výsměšnou tabulkou I.N.R.I.

Specifikum lidstva. Sním o tom, že v paralelních světech, na jiných planetách, kdyby též měli svého mesiáše, který by se v tamních olivových zahradách rozhodoval vzít na sebe všechny hříchy světa, by to tak daleko nedošlo, ani dojít nemohlo. Snad i dobrý Hospodin doufal, že dobro nakonec zvítězí nad zlem a Ježíšův plán, že nebude uskutečněn. Lidé, že ukáží lepší tvář: Jidáš, že nikoho nezradí. Farizejové, že nebudou trvat na jeho ukřižování. Dav izraelský, že nebude na dvoře guvernérově provolávat jeho smrt a skandovat ono proklaté ,,Ukřižovat, ukřižovat“ a že spravedlivý Pilát nepodlehne tupému nátlaku zmanipulovaného davu a neodsoudí k smrti nevinného...

… a v neposlední řadě římští kati, že jej odmítnou tak krutě týrat. Protože prostě jim je bytostně proti srsti tak brutálně umučit živého tvora.

Možná se zdá, že Ježíš mohl počítat s nějakou formou boží pomoci, alespoň s nějakou úlevou od bolesti. Totiž to jeho závěrečné zvolání:,, Elí, elí lama sabachthani“ (Otče, proč si mě opustil). Byli snad na něčem domluveni? Na nějakém způsobu utišení bolesti? Morfium ani jiná anestetika sice ještě nebyla v prvních dekádách prvního milénia vynalezena, Bůh je však z principu určitě napřed, co se znalosti farmak týče. Navíc měl-li Ježíš schopnost obnovovat lidské smysly, navracet slepým zrak, měl jistě i moc deaktivovat svá nervová zakončení, své receptory bolesti, takže by žádné utišující prostředky snad ani nepotřeboval. Nic z toho se však nekonalo, žádné úlevy, ani snad konat nemohlo. Celé drama s umučením by se tak degradovalo na trapnou řeznickou scénu kategorie levných amerických hororů. Právě ono zvolání nás má přesvědčit o tom, že se Kristus k tak lacinému triku nesnížil. Jeho věštecké schopnosti určitě přesahovaly předtuchu vlastního konce. Můžeme se domnívat, že Kristus vynález anestetik předvídal a tím zvoláním chtěl sebrat vítr z plachet pochybovačům zrozených o dvě tisíciletí později a ujistit je tak o tom, že ho to opravdu bolelo.

A i kdyby ne, bolest a smrt přece nemá hrát v tomto příběhu hlavní roli. Tu měla hrát naděje. Naděje ve víře, že smrtí nic nekončí. Je snad velikonoční příběh poselstvím o reinkarnaci? Ta byla z katolického dogmatu násilně vymazána až na základě usnesení koncilu v Konstantinopoli v roce 533, avšak zdá se, že církevní dogmatici tentokrát přestřelili. Bez konceptu převtělování nedává velikonoční příběh valného smyslu. Dle mého názoru, Kristův význam tkví právě v tom, že nám poodhalil tajemství odvěkého reinkarnačního procesu. Symbolika daru Ducha svatého by tak představovala dar nesmrtelné duše (ve smyslu buddhistické nauky)

Každopádně když Kristus na letnice seslal apoštolům Ducha svatého, museli být z toho dost zmateni. Takový dlouhý a bolestivý proces a tak neurčitý výsledek, honilo se jim pravděpodobně hlavou. Mnoho povyku pro nic. Jitrnice, jakou svět neviděl. Ani se jim nedivím, že tento zásadní dar tenkrát ještě nedocenili, avšak když se naplnili jejich dny, konečně pochopili, co se jim celou dobu Ježíš snažil vysvětlit a co jim na velikonoce na vlastní kůži předvedl. Totiž, že lidská těla jsou jen dočasnými schránkami našich duší, které můžeme opustit, popřípadě se do nich za 3 dny vrátit. Uznejte, že názornější lekci o převtělování jim(nám) předvést nemohl.Vždyť oč lépe by se nám umíralo, kdybychom uvěřili, že smrt není konečná stanice. Bohužel v to věří málokdo, ani já jsem doposud stoprocentně neuvěřil. Byť bych se snažil si to vsugerovat sebeusilovněji, stejně jednou budu umírat ve strachu, tedy především ve strachu z neznáma.....

Tím se vracíme zpět k otázce, proč Hospodin nakonec svolil k uskutečnění Ježíšova plánu. Zkuste se vžít do jeho pocitů. Jste milující Bůh, stvořitel a když už jste si s tím lidstvem dal takovou práci, chcete, aby vaše city byly opětovány. K tomu samozřejmě potřebujete, aby ve vás vaše ovečky uvěřili. Nikdo nemiluje někoho, v jehož existenci nevěří. A tak stvoříte ohromující divadlo kosmu. Nic. Lidé vymýšlí krkolomné teorie o samovolném zažehnutí velkého třesku. Vyprojektujete nádhernou planetu, ráj, geniální genetický systém, vyvážený ekosystém, úžasnou biodiverzitu. Zase zbytečně. Víte, že dříve nebo později se na scéně objeví nějaký hnidopich a pokusí se vaše dílo degradovat teoriemi o přírodním výběru, o evoluci, či o vzniku sluneční soustavy z planetárních mlhovin. Pošlete na Zem zástupy proroků, aby o vaší existenci svědčili, vnuknete jim skutky přímo zázračné, avšak moderní psychiatrie jejich svědectví rovnou zaškatulkuje mezi symptomy psychických poruch a chorob.

Musí to být ohromně frustrující a tak se odhodláte k poslednímu zoufalému činu. Pošlete na Zem svého vlastního syna a dovolíte mu pokořit smrt. Dovolíte mu vrátit se do již 3 dny mrtvého, umučeného a tudíž nefunkčního těla. Trik nevídaný, nezopakovatelný. A pokud ani potom lidé neuvěří........